Chovatelské stanice jezevčíků

Seznam funkčních chovatelských stanic jezevčíků za období zhruba 1980-1995 jsem sepsala a otiskla ve Zpravodaji KCHJ a později byl převeden i na internetové klubové stránky.

            Při studiu starých plemenných knih jezevčíků mě napadlo, udělat tento seznam ještě jednou, ale starší – přibližně z let 1920 - 1983. Uvádím v něm název stanice, za ním (ne u všech) rok, kdy stanice s chovem jezevčíků začala,  chovaný ráz(y) jezevčíka, jméno a tehdejší bydliště chovatele, a navíc pro zajímavost i „základní“ chovné feny, které ve stanici působily. Ani tento seznam nebude zcela úplný, ale přesto se podle něj mohou zájemci dozvědět blíže něco o chovatelích  jezevčíka, díky kterým se většina z nich může těšit právě z toho svého. Někteří  „dlouholetí“ chovatelé jsou uvedeni v obou seznamech, to jsou ti, kteří chovají dosud, nebo chovali jezevčíky donedávna. Tučně jsem se snažila zvýraznit ty stanice či chovatele (někdy už jen majitele), jež působí dosud, ať již u jezevčíků či jinde. Protože určitou dobu byla jedna plemenná kniha pro celé Československo a také proto, že český a slovenský chov byl dlouhodobě propojen nejen díky společnému chovatelskému klubu, jsou zde i mnozí  tehdejší slovenští chovatelé.

            Na začátek cituji úvodník z tiskem vydané plemenné knihy loveckých psů za rok 1941-42:

Myslivcům, chovatelům a přátelům loveckých psů!

            Téměř po desetileté přestávce vychází „Člp“ česká plemenná kniha loveckých psů opět samostatně v téže úpravě jako její první výtisky v roce 1925. Jejím zakladatelm a po dlouhá léta i vedoucím byl nezapomenutelný Karel  P o d h a j s k ý , důchodní v Litomyšli. Byl prvním průkopníkem všestranných loveckých psů u nás a proto k uctění jeho památky byl založen Československou mysliveckou jednotou fond a směrnice pro pořádání všestranných zkoušek loveckých psů Memoriál Karla Podhajského.

            Tyto dva ročníky plemenné knihy „Člp“ byly sice vedeny v sekretariátě Československé myslivecké jednoty v Brně, avšak v důsledku mimořádných poměrů nemohly býti vydány tiskem. Protože však od této doby došlo k rozsáhlé úpravě lovecké kynologie, o níž nutno blíže informovati naši kynologickou veřejnost, převzal vydání těchto ročníků Svaz spolků chovatelů loveckých psů v Praze II., Příčná ul. 8, který další ročníky bude již vydávati pravidelně tiskem v náležité odborné úpravě.

            Plmenná kniha jest obrazem kynologické činnosti,  přináší pořadatelům výstav, chovných přehlídek a zkoušek adresy chovatelů a majitelů psů, na které mohou s úspěchem zasílati pozvánky a přihlášky k těmto podnikům. Chovatelům pak podává obraz o chovu a oblibě jednotlivých plemen loveckých psů a zájemcům pak adresy chovatelských spolků a chovatelů, u nichž mohou si opatřiti hledaného psa. Proto nutno plemenné knize věnovati tu největší péči, aby se tak stala skutečně odbornou a hodnotnou pomůckou.

            Svaz spoléhá nejenom na spolupráci všech spolků, ale i jejich členů, neboť jenom tak může dosáhnouti vytčeného cíle a plně prospěti lovecké kynologii. Myslivci projevují o loveckého psa stále potěšitelný zájem, jak svědčí vzestup zápisů loveckých psů do plemenné knihy, jejichž počet činil 788 v roce 1940, 793 v roce 1941, avšak v roce 1942 již 1391 a 1800 v roce 1943. Tento zájem musí chovatelské spolky nejen udržeti, ale naopak ještě zvětšiti, což budiž pobídkou k další úspěšné práci na tomto poli, které přejeme upřímné

L o v u    z d a r !

Svaz spolků chovatelů loveckých psů v Praze                                   Václav Uher, ústřední správce PK Člp“

            V té době bylo v české plemenné knize loveckých psů (Člp) zapisováno podstatně méně plemen než dnes. Nejpočetnější byli krátkosrstí ohaři s 655 zápisy (registrováni byli kromě štěňat z roku 1940-41 i starší dosud neregistrovaní jedinci, případně importy), následováni populárními drsnosrstými foxteriéry (543). 125 bylo anglických kokršpanělů všech barev, 69 zapisovaných měli ohaři hrubosrstí (tehdy němečtí i čeští fousci dohromady, nerozlišeně – všichni pod souhrnným názvem hrubosrstý ohař), na pěkném pátém místě skončili drsnosrstí jezevčíci (63) – nejvíce jich tehdy zapisovala hraběnka Kinská, hned za nimi hladkosrstí (59), pak pointři (51) a irští setři (50). 47 zápisů měli foxteriéři hladkosrstí, 45 angličtí setři. 29 bylo gordonsetrů, 28 malých münsterlandských ohařů, 22 dlouhosrstých jezevčíků. Shodně devíti zápisů dosáhli výmarští a němečtí dlouhosrstí ohaři, 8 brakýři jezevčíkovití, pět velcí münsterlandi. Po jednom pak anglický springerspaniel, křepelák a bavorský barvář.

            I v době války se dováželi psi: dva pointři byli z Německa, jeden z Francie a jeden z Jugoslávie, Sedm krátkosrstých a dokonce 12 hrubosrstých ohařů pocházelo z Německa (i když není vyloučené, že jen jejich němečtí majitelé v té době žili na našem území), stejně jako dva kokři. Jediný bavorský barvář se narodil v Rakousku.

            Při sestavování tohoto seznamu jsem se velmi poučila i pobavila, mnohé archiválie jsou skutečně úchvatné a tak jsem pro vás oscanovala například dobový „prozatimní průkaz původu psa“, doporučení ke krytí vydané hraběnkou Kinskou, přihlášku k zápisu štěňat či dobovou kynologickou korespondenci.

            Zjistila jsem například, že Jan Masaryk („čsl.vyslanec“) měl ve dvacátých letech chov hrubosrstých foxteriérů „Lány“ po importované feně, že čeští fousci a jejich příbuzní (tehdy nazýváni hrubosrstí ohaři) byli zapisováni v barvách hnědá, tmavohnědá, světlehnědá, bělouš, ale také šedé, stříbrošedé tmavěšedé, hnědé se šedými znaky, kokři z jednoho vrhu byli zapisováni černí i černobílí, v jiném vrhu byl jeden černý s náprsenkou, druhý hnědý (?) s náprsenkou a třetí černobílý, v dalším vrhu pak jeden pejsek hnědý a druhý tmavohnědý, celkově ovšem v té době převažovali černí kokři.

            Dojímala jsem se nad jmény, která dávala hraběnka Kinská svým odchovům: velký münsterland MAMLAS Stradina, jezevčíci BODLÁK, FAMULUS, HASTRMAN, HEJL, HONZÍK, HALUŠKA, KRAMPUS či PAPRIKA.

            Ocenila jsem i hladkosrstého foxteriéra STAROSTU of Gundog z chovu MVDr.Josefa Soukupa z pražských Strašnic, hrubosrstého foxe KEJCHALA ze Všejan z chovu Karla Trojana z Prahy,  pointru OLŠE z Převozu od Ing.Miloslava Novotného z Prahy-Podolí, hladkosrsté jezevčíky z chovatelské stanice „Kotáry“: KAŠTAN, ŠŇUPINA, ŠTĚKULE či  ŽIŽIM, chovného psa ČERNÝ PETR Paseky ČKU-570/33 , fenku CEDULE Myslivna či drsnosrstou SLEČNU z Drásky.

Neméně mě zaujali i sami chovatelé psů: například Rosa hraběnka Dobrženská z Chotěboře se stejnojmennou stanicí pestrých kokrů, či kníže Josef Colloredo-Mannsfeld z Dobříše (také pestří kokři), František hrabě Mensdorf-Pouilly z Chotělic, který pro změnu choval špringry (chov. „Hartenstein“)., baronka Nelly Hildprantová z Blatné – chov. dlouhosrstých jezevčíků „Blatná“, Bedřich hrabě Kinský z Lešné – chov. „v.Löschna“ – drsnosrstí foxteriéři. Z nešlechtických chovatelů třeba Universitní docent MUDr.Antonín Loos, který měl v Praze na Václavském náměstí chov anglických setrů „Windermere“, Emanuel Ledecký, majitel hotelu Continental z Plzně se stejnojmenným chovem drsnosrstých jezevčíků a anglických setrů, či lesní úřad knížete Liechtensteina v Pozořicích u Brna, který vlastnil začátkem čtyřicátých let ojedinělého bavorského barváře.

Dámy chovatelky byly obvykle něčí choti (inženýra, lékaře, továrníka…), pánové pak měli nejrůznější profese: advokát, krejčí, nájemce dvora, šafář, vrchní číšník, kožešník, hostinský, notář, soudní úředník, strážník tratě (?), dirigent pojišťovny Pardubice (?), skladník ve výslužbě, poštmistr, továrník, obchodník zbraněmi, ředitel drožďárny v Kolíně, majitel drogerie, soudní asistent, rolník, dentista, četnický strážmistr, účetní velkostatku, majitel pily, řídící učitel, ředitel kůru, disponent, restauratér, řezník, kavárník, cukrář, vrchní inspektor ČSD, přednosta spořitelny Richard Knoll z Brna a samozřejmě řada těch, kteří loveckého psa měli především jako pracovní pomůcku: nadlesní, lesmistr, hajný, lesní rada, revírník, lesní komisař, správce, kontrolor či polesný.

A zaznamenala jsem například jak hraběnka Kinská pečlivě uváděla u svých štěňat i to, co by dnešní chovatelé většinou skrývali (bohužel často proto, že vědí, že mnozí  to rádi zneužijí proti nim, ač sami mají přirozeně vady i ve vlastním chovu). Tak třeba ERLE Stradina po rodičích Vítěz ULK Stradina z Vítězka KORDULA Stradina byla hnědá a hladkosrstá (tři další sestry drsnosrsté v barvě pepř a sůl), stejně tak GUNDEL (MICHEL Stradina – ODE Stradina), i její čtyři sourozenci byli drsnosrstí. Totéž výše zmiňovaný FAMULUS (po MICHELovi a Vítězce ZIGEUNERIN Stradina) z pětičlenného vrhu, ISIDOR (DUSEL Stradina – PIROLA Stradina) či fenka JETTCHEN (po MICHEL a KRALLE Stradina). O rok později dali hnědého hladkosrstého MUCKIho opět MICHEL ve spojení s fenou GRETA Stradina. Žádný jiný chovatel hladkosrstého drsňáka nehlásil (nejspíš z neznalosti).

            Zajímavé (dnešní „hlídači čisté rasy“ ať raději dále nečtou) bylo i to, že černá fenka ZORKA Nalžovy, narozena 30.12.1939, chov. a maj. F.a K.Müller, panství Nalžovy, pošta Stříbrné Hory měla v roce 1941 vrh po drsnosrstém psu MATZ Stradina a dala s ním tři psy a jednu fenku v barvě pepř a sůl, jednoho psa hnědého. Vrh byl registrován jako drsnosrstý. O rok později byla Zorka registrována jako hladkosrstá pod číslem 191/42 a kryta hladkosrstým psem WAGANT aus der Neidehöhle (FDZ 391207 K) dala jednoho psa a čtyři fenky, všechny v černé barvě a hladkosrsté.

            S některými pamětníky těchto počátků chovu jezevčíků vás postupně seznámím blíže.

               Plemeno je pro úsporu místa opět označeno číslovkou:

1 – hladkosrstí standardní

2 -  dlouhosrstí standardní

3 - drsnosrstí standardní

4 - hladkosrstí malých rázů

5 – dlouhosrstí malých rázů   - u malých rázů platí, že v té době se často rekrutovaly z menších standardů

6 – drsnosrstí malých rázů

        Lenka Fairaislová

Seznam chovatelských stanic podle abecedy:

  A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W Y Z