Chov jezevčíků v Polsku a u nás

Při mých návštěvách Polska jsme si s tamějšími funkcionáři klubu vyměňovali názory na chov jezevčíků. Pokud se týče kontroly očních vad, je rozhodnutí polského klubu takové, že k ní přistupovat nebude, pokud bude situace v zemích, které ji provádějí stejná jako doposud. Jejich výskyt totiž řadí jezevčíky do skupiny plemen nejméně ohrožených evidentně dědičnými očními problémy.

Podle názoru vedení klubu polští chovatelé nejsou tak bohatí, aby si mohli dovolit hradit podobná vyšetření, jejichž důležitost je sporná a aniž by to znamenalo odklon k neregistrovanému chovu.

Českou specialitu – stanovování DNA profilu u chovných jedinců nechápou ve vztahu k dědičným vadám (v tomto případě PRA a katarakty) už vůbec. Například předsedkyně klubu je přesvědčena, že nejdůležitější problematikou jezevčíků je diskopatie, ovšem k jejímu zkoumání by člověk, který se tím zabývá, musel mít důvěru široké jezevčíkářské obce (což v našem případě rozhodně neplatí), aby se o většině postižených zvířat vůbec dozvěděl.. I v Německu byly snahy například majitele postižených jedinců motivovat k hlášení nemocných psů tím, že jim bude vyplácena částka na pořízení nového štěněte, ale zůstalo jen u nápadu.

Povídali jsme si i o přeřazování jezevčíků, kteří neodpovídají svému původu co do velikosti a osrstění a o registraci importů. V Polsku samozřejmě dovezené jezevčíky s rodiči nestejné velikosti registrují podle toho, v co vyrostou. Přerostlí polští trpaslíci se do standardního rázu již nezařazují (donedávna tomu tak bylo, viz chovný standardní drsňák BILBO Sekor – potomek trpasličí ENJI vom Rainerschlössl a trpasličího světového vítěze OBERONa della Canterana), ovšem standardi, kteří mají parametry trpaslíků či králíků v chovu působit mohou (například pěkná hladkosrstá TORA Czuk Hodowla myslinów, trpasličí fena, matka trpasličích štěňat a dcera standardních rodičů).

Dlouhosrstá štěňata po hladkosrstých rodičích se v Polsku narodila zatím výhradně ve standardním rázu a jsou zde normálně zařazena podle osrstění bez ohledu na původ. Berou zde v potaz, že dlouhosrstí hlaďáci v chovu dlouhosrstých již nikdy hladkosrsté štěně nedají a pro chov dlouhosrstých jsou vítaným oživením.

Čelní funkcionáři polského klubu nechápou to, že Česká republika si standard země původu upravuje po svém a mají za to, že nám tento přístup škodí nejen chovatelsky, ale i z hlediska vnímání nás mezi ostatními zeměmi, což se projevuje například ignorací našich rozhodčích v zahraničí kam polští, maďarští a rakouští posuzovatelé běžně zváni jsou. Co se týče problémů některých našich chovatelů s jejich kvalitními jedinci, kteří jsou u nás nesmyslně dehonestováni, nabízejí nám jejich uplatnění v polském chovu.

Shodli jsme se na tom, že pro rozvoj chovu je rozhodně lepší větší chovatelská volnost než házení klacků pod nohy, tím spíše, pochází-li od lidí, kteří mají sami k úspěšnému chovu dost daleko.

A soukromě podotýkám, že v případě, že se u nás „neuznaní“ psi budou formálně či fakticky zapisovat u našich severních sousedů, jen se rozšíří kvalitativní propast mezi polským a českým chovem.

Mám o polském chovu dlouhodobě dost dobrý přehled a v současné době mohu říci, že hladkosrstí černí jsou v Polsku v globálu lepší (i když jsem odtamtud v posledních letech dovezla tři psy této barvy, kteří měli či ještě budou mít šanci zvýšit jejich kvalitu i u nás). Červení tam tak populární nejsou a přestože tady v poslední době jejich kvalita trochu poklesla, máme je stále lepší než v Polsku.

Dlouhosrstí standardní jsou v Polsku sice poněkud v krizi, ale přesto kvalitnější než naši. Do chovu se tam dostávají bez nároku na zkoušky a bez ohledu na zuby, takže je tu daleko větší výběr. A na výstavách se nechovají nijak hůře než naši „norníci“. V soukromí mi pak připadají vyrovnanější a přátelštější než někteří naši „pracanti“.

Drsnosrstí jsou tam dlouhodobě na vyšší úrovni a přestože se pyšníme našimi pracovními jezevčíky, polští drsňáci si v tomto bodě s našimi nezadají. Ač nemají zkoušky povinné, ti, kteří jsou k práci používáni, prokazují srovnatelné výkony možná i díky tomu, že nora je tu stále bez zarážky.

Hladkosrstých trpaslíků a králíků mají o něco více než my a proto se tam dají najít i kvalitní jedinci, přestože toto plemeno je problematické snad všude na světě. Ještě více než u standardů se zde ale projevil dovoz špičkových zvířat z USA Malgorzatou Supronowicz a nejspíš i možnost přepsání nedorostlých standardů do malých rázů. Jakkoli osobně nejsem příznivcem právě tohoto řešení , myslím, že je jedinou možností jak dostat hladkosrsté miniatury na úroveň ostatních plemen jezevčíků a hladkosrstých standardů.

Dlouhosrstí malí jsou momentálně horší než naši. Import ani nijak zajímavé zahraniční krytí se tam (až na výjimky) delší dobu neuskutečnilo, na rozdíl od našeho chovu. Ovšem vzhledem k české masivní kampani proti dr.Dvořákovi, jemuž náš chov za nynější úroveň především vděčí, se jistě podaří, že nás Poláci i tady záhy předeženou. Pár „správných“, byť využívajících kvalitní materiál těch „nesprávných“ chovatelů to tu nevytrhne.

Drsnosrstí mini: našim chovatelům se podařilo využít nejlepší polskou krev a často i dovézt lepší jedince než nakonec v Polsku zůstali a tak mám za to, že úroveň je srovnatelná.

Lenka F a i r a i s l o v á