Dlouhá barevná zima na krátkých nožičkách

Po tygrovaném létě bych chtěla přátele dlouhých, nízkých psů potěšit ještě raritnějšími zbarveními. Našli byste je nejspíše na kontinentě, kde je téměř všechno možné – ve Spojených státech amerických. Na těchto stránkách se s nimi můžete seznámit díky milovnici a chovatelce jezevčíků – Ing.Monice Domonkošové, která vyměnila rodnou Šemšu u Košic za Dallas v Texasu.

Doufejme, že od Moniky dostaneme další materiály o zámořském chovu našich oblíbenců a všichni ji moc a moc zdravíme!

Červený tygr – červení tygři s nimiž jsme se i u nás mohli občas setkat byli prakticky výhradně takoví, kteří se narodili ze spojení černý tygr – červený partner. Štěňátka měla červenou barvu a na ní zajímavé černé skvrny, ne nepodobné některým kočkovitým šelmám. Ovšem v dospělosti se pravidelné skvrny rozplynuly a jezevčík působil dojmem klasického červeného s příměsí, byť potenciál tygrování si do případného chovného využití nesl dál. To je případ například chovné XENIE vom Zoll Ing.Gabriely Procházkové, dcery psa DIAMANT vom Schloss Ghersburg, černý s pálením, tygrovaný (standard po trpasličích rodičích) a červené trpasličí FUSSEL vom Zoll. XENIA měla ve vrhu ještě dvě sestry, přičemž XARA byla červená a XIRA také červená, tygrovaná.

Hladkosrstý červený tygr na fotografii je jiný díky tomu, že jeho tygrování je stříbřité. 

Černopálení tygři s výraznými bílými znaky se u nás také nevídají, ale například v sousedním Polsku s nimi určitou zkušenost mají. Polská šampiónka – dlouhosrstá trpasličí BANDOLA z Końskiego Raju zdědila podobné zbarvení po svém americkém dědečkovi z matčiny strany. Její dcera – pro změnu česká šampiónka – PATTY z Końskiego Raju v majetku Ing.Gabriely Procházkové má hezké, výrazné stříbřité tygrování na černopálením kožíšku. Jakkoli je podobné zbarvení jako vidíme na fotografii atraktivní, novela standardu je již nepřipouští.

V detailu na vlevo sedícího psa (z hlediska našeho pohledu napravo) vidíme modře pigmentované oči – tygrování zasáhlo i obě oči. Standard to připouští, byť nevítá. 

Hladkosrstý jezevčík ve zbarvení „červený bělouš“. Typ zbarvení je stejný jako u kontinentálních ohařů – běloušů: bílý podklad, maska na hlavě prakticky vždy zasahuje tmavou barvou obě slecha i oči, drobné červené skvrny po těle a občasná větší barevná plotna. Kontinentální ohaři ovšem místo červené barvy mají buďto hnědou (český fousek, německý krátkosrstý, dlouhosrstý nebo drátosrstý ohař, malý münsterlanďan) nebo černou (velký münsterlandský ohař, německý drátosrstý ohař). Ani toto zbarvení současný standard nepřipouští. Nutno dodat, že hlaďák na snímku není kromě barvy ničím zajímavý – je těžký, nízký, s nevýraznou hlavou. 

Hladkosrstý jezevčík žíhaný. Tuto raritní barvu u nás již zastoupenou máme – z Polska si dovezla trpasličí hladkosrstou fenku v tomto barevném rázu Ing.Anna Krejzková z Vestce u Zbiroha. Poměrně nevídané zbarvení (německý rozhodčí Mutsham v Bratislavě nad FATOU- ELITOU Ksiazecy Dwór žasl, přiznal, že žíhaného jezevčíka vidí poprvé a zadal sympatické fence výbornou) je na snímku dobře patrné – připomíná nejspíše barvu hannoverského barváře nebo amerického stafforda či světlejšího boxera. Standard tuto barvu připouští. 

Žíhaný drsnosrstý jezevčík už má žíhání méně výrazné než předešlý pes. Ovšem pravdou je, že u drsné srsti, která je sama o sobě v barvě divočáka melírovaná (na chlupu se střídají světlé a tmavé části) není žíhání ani případné tygrování nikdy příliš patrné.

Dvoubarevný hladkosrstý jezevčík nejspíš ke své barvě přišel díky nějakému předkovi z rodu hladkosrstých foxteriérů. Tomu je rozhodně barvou nejspíše podobný, i když podobně dvoubarevný obličej mívají například i staffordi či staffordbullové. Pejsek na obrázku je rozhodně zajímavý a asi i líbivý, ale z výstavního kruhu by musel být v Evropě vykázán.

Dlouhosrstý jezevčík v barvě černá s pálením, tygrovaná. Hezké a výrazné stříbřité tygrování na klasické černopálené barvě. 

Zajímavostí u druhého je především modré oko, které má tuto barvu díky faktu, že tygrování zasahuje i minimálně pravé oko psa. Tato barva oka není žádoucí, ale u tygrovaného psa se připouští. 

Hladkosrstý miniaturní jezevčík v barvě hnědá s pálením, tygrovaná. Ani toto zbarvení není například v sousedním Polsku nijak neznámé. Otec nedávno dovezených prvních dvou hnědopálených standardních hladkosrstých fenek (YMA z Kordegardy a SENTA Wasyl-Dan) – Champ.HAZARD z Kordegardy má právě tuto barvu. Hlava psíka na fotografii není nijak ušlechtilá, ale barva přesně odpovídá nárokům standardu na tento typ zbarvení. I pigment je poměrně sytý, oko i nos jsou tmavohnědé. 

Hladkosrstý jezevčík – tricolor. Barva tohoto psa odpovídá nejspíše i u nás chovanému bernskému honiči. Opět běloušovité drobné skvrny na těle, černé plotny a červené pálení tam, kde je u páleních psů obvyklé, byť ne v celém rozsahu. Ani toto zajímavé zbarvení tvůrci nového standardu neschválili. Pes na obrázku má širší hlavu v lebeční partii a poněkud více kůže – lalok na hrdle. 

Hladkosrstý bělouš v barvě tricolor. Podobné vybarvení mívají tříbarevní angličtí setři, ale u psa na snímku výrazně ruší světlá hlava. Černé skvrny jsou jen po těle a okolo očí, více by mu slušelo, kdyby měl hlavu téměř celou černou jako předešlý pes. Z hlediska vyhovování standardu jsou na tom ovšem oba stejně. 

Dlouhosrsté miniaturní štěně v barvě černé s pálením, tygrované s nežádoucími bílými znaky. Ani hlava štěňátka není právě ušlechtilá, poněkud krátká a široká. 

Američané si podobně jako Britové potrpí na odlišnosti a tak právě netradiční barvy jsou zde poměrně v oblibě. S německým standardem si tu hlavu nelámou, mají svůj, který povoluje mnohé z toho, co ten navržený zemí původu a schválený FCI zakazuje. Nakonec Německo je daleko a trh si žádá své.

Komentář: Lenka F a i r a i s l o v á

Návrat na začátek