Reakce na článek „Křížení jednotlivých rázů jezevčíků“

Děkuji všem za ohlasy na článek o křížení standardních a malých rázů jezevčíků. Nečekala jsem, že vzbudí takovou pozornost, navíc ve většině případů kladnou, protože se většiny jezevčíkářů přímo netýká. Naopak mě nepotěšily případy, kdy si chovatelé a majitelé stěžovali na podezíravý přístup k jejich importům či plánovanému zahraničnímu krytí. Opovídat tolika lidem je poněkud nad mé možnosti a proto většinu shrnu opět takto veřejně.

K obavám, že si zájemce o malý ráz pořídí jedince, který doroste standardních parametrů a naopak zájemce o standardního loveckého pomocníka bude zklamán z nedorostlého „prcka“:

Prakticky u všech plemen se chovatelé v určitém procentu odchovů potýkají s problémy s výškou (naprostá většina psů se neváží, ale měří, některá plemena mají jen doporučené parametry a tam se na ně obvykle nehledí vůbec). Zvíře občas přeroste nebo naopak nedosahuje limitní výšky. Jen některá obří a miniaturní plemena mívají potíže pouze jednostranné. Čivava či yorkshire teriér čím menší tím lepší a tak se tu trápí jen s přerůstáním a naopak irského vlkodava či německou dogu nikdo nebude penalizovat za přílišnou výšku, leda za to, že nedorostli.

Ovšem u naprosté většiny plemen tyto potíže nelze vydávat za důsledek nevhodného spojování s malými či velkými příbuznými. Ani tři velikosti kníračů se již mnoho desítek generací nekříží a přesto i zde je nutno při bonitacích vyřazovat z reprodukce psy a feny, kteří se nevejdou do daných měr.

Přerostlý trpasličí pinč (ratlík) ani nedorostlý dobrman nejsou důsledkem křížení s německým pinčem (což je jejich typový příbuzný střední velikosti).

Za přerůstáním šeltií nestojí přímíšení krve kolie ani naopak.

A na co by svedli problémy z výškou chovatelé jedinečných a přírodních plemen jako jsou třeba němečtí ovčáci či čauové?

Myslivci v řadách jezevčíkářů dobře vědí, že velikostní a váhové odchylky (mnohdy značné) jsou i u divoce žijících zvířat, ať už individuální či přímo „oblastní“.

Odborník si dokáže vybrat pro sebe štěně, které se v dospělosti plně vejde do daných norem, laik si může nechat poradit od někoho zkušeného a solidního. Ovšem většina laických majitelů miluje svého pejska bez ohledu na to, zda má správné míry, srst, barvu oka či zaúhlení. Pro většinu myslivců je jezevčík stejně dobrým pomocníkem ať má 9kg nebo 5,50kg – mnozí si také záměrně pořizují malé rázy jezevčíků, neboť jejich loveckým nárokům plně vyhoví. Šestikilový jezevčík nenoruje hůře než dvanáctikilový v praxi ani na zahraničních soutěžích (na nácvicích často vidíme majitele standardních jezevčíků, kteří nemohou psa do nory dostat, a na druhé straně trpaslíky, jež by mohli dělat zkoušky bez tréninku a nejednou jsme byli na Slovensku svědky toho, jak mezinárodní či klubové norování v ohromné konkurenci vyhrála výrazně drobná standardní fenka), ani na práci na barvě nemá velikost celkem vliv. A shání-li myslivec robustní zvíře do drsnějších terénních podmínek, obvykle si je koupí po mohutné feně a ještě si vybere to největší z vrhu.

Svou roli hrají i jiné vlivy, jako třeba výživa či péče. Znám chovatele, kteří ve snaze odchovávat skutečně drobné trpaslíky, štěňata vyloženě podráželi a ta odcházela k novým majitelům na pavoučích nožkách se všemi žebry zřetelně patrnými. Ovšem při pozdějším krmení podle jezevčíkova gusta i tak z některých vyrostli menší standardi.

A nemohu nevzpomenout majitele dvou standardních sourozenců, kteří mi vloni přijeli ukázat štěňátka z devítičlenného vrhu. Štěňata měla ve dvou měsících 1,10 a 1,30kg, což je málo i na stejně staré „králíky“ a jejich „kondice“ tomu odpovídala. Telefonicky si ověřili u veterinářky, která vrh tetovala, že byl celý ve špatném výživném stavu a také to, že ke škodě štěňat i majitelů nebyla provedena u prvochovatele s tak početným vrhem kontrola.

Němci zapisují štěňata jezevčíků do velikostního rázu podle matky bez ohledu na velikost otce. Ale na rozdíl od českých novinek na této velikosti v dospělosti netrvají a jedince zařadí podle jeho skutečného vzrůstu ve věku nejméně 15 měsíců. Štěně má zápisové číslo začínající posledním dvojčíslím roku registrace (např. 99 nebo 01), u malých rázů následuje písmeno značící velikost (Z – zwerg – trpasličí nebo K – kaninchen – králičí), pak samotné pořadové číslo štěněte a písmeno značící srst. Při posouzení po 15 měsících věku se určí faktický velikostní ráz, kterého jezevčík dosáhl a za zkratkou osrstění (K – kurzhaar – hladkosrstý, L – langhaar – dlouhosrstý či R – rauhhaar – drsnosrstý) se v případě malých rázů za lomítkem objeví velikost (/Zw – trpasličí nebo /Kt – králičí). Od té doby je jezevčík posuzován jako standard, trpaslík či králík, na výstavách se již nepřeměřuje (a rozhodně neváží) a nebývá šikanován za nadbytečné centimetry (někdy skutečně výrazně nadbytečné, ale ty se často odpouštějí i našim šampionům).

Díky tomuto systému se zájemce snáze orientuje v rodokmenech i samotných psech. Tak se například podle čísla dozví, že německý šampion  APOLLO vom Hagwald byl zapsán jako standardní, ale dnes je trpasličí (9715191 L/Zw), zatímco jeho otec AJINO vom Elsternest byl naopak původem trpaslík, který vyrostl (93Z5627 L).

Jak si ověřovat zda v průkazu původu zahraničního jezevčíka nejsou různé velikostní rázy? Jak jsem již napsala, u německých, rakouských a třeba francouzských či belgických průkazů jsou rázy označeny za lomítkem zkratkami Zw či Kt (nebo Z a K), u standardů pak je pouze písmeno označující druh srsti. Italské rodokmeny mají u malých rázů jako první uvedenu velikost (K – králičí, N – trpasličí), až za lomítkem pak druh srsti. U psů z USA bývá u miniatur (nerozlišují zde trpasličí a králičí, protože malé rázy jsou spíše naši lehčí až běžní standardi a standardní často i o 5 čí více kg těžší) označení M. Angličtí jezevčíci žádné rozlišení v průkazech nepoužívají, stejně jako holandští, polští, maďarští, ruští či mnozí skandinávští. Tam se to prostě nedozvíte. Ovšem ačkoli se u nás zavádějí v tomto směru nevídaně přísná opatření, ani v našich rodokmenech u českých předků nemá nikdo šanci zjistit jejich velikostní ráz! Dříve se u chovných jedinců uváděla hmotnost či obvod hrudníku, stejně jako chybějící zuby, u dnes uchovňovaných již obvykle nic takového nenajdete.

Některé zahraniční chovy miniatur se specializují na skutečně drobné jezevčíky, ale u jiných je na první pohled patrné, že při přísnějším měření (které se venku často vypouští) by se do standardem daných norem stěží vešli (to je případ třeba pěkných a úspěšných dlouhosrstých z chovu „v.d.Humboldtruh“).

Podobné, snad ještě horší je to u standardního rázu, protože s váhou se ve výstavním kruhu nesetkáte nikde v zahraničí a lze říci, že většina tamních standardů by se do doporučených 9kg sotva směstnala.

S tím počítejte a berte to na zřetel při plánovaném krytí či koupi štěněte. Ovšem rozhodnete-li se nakrýt čtrnáctikilovým psem v zahraničí svou standardní fenu, či trpaslíkem, který má obvod hrudníku 43cm, nikdo vám to u nás nebude ztěžovat, pokud bude mít pes v rodokmenu „správný“ velikostní ráz.

Stejně jako bude-li zahraniční pes chudozubý v limitech, které u nás z reprodukce vylučují. Je to vaše riziko, pokud je pes v zahraničí chovný (a to si buďte jisti, že je, i když mu chybí třeba vylučující řezák), smíte u něj nakrýt i vaši fenu. Ovšem pokud vám na zubech u vašich štěňat a jejich dalších potomcích záleží, nedejte na to, co vám majitel psa řekne a raději se sami přesvědčte. Výstavní posudky na to nestačí, 10x posouzený chudozubý pes v zahraničí stoprocentně bude mít v polovině posudcích buď napsáno, že skus je v pořádku a o počtu zubů nic, nebo přímo, že je plnochrupý. Na M3 se zahraniční rozhodčí nedívají prakticky nikdy, ale právě tak nekontrolují ani jiné zadní zuby a jak už jsem uvedla, mnohým unikne i ztráta řezáku. Zkusmo jsme nedávno dvěma zahraničním rozhodčím předvedli jezevčíka bez čtyř P1. Jeden napsal, že chybí 3x P1 (?!?) a po dohodě s věci znalejším kolegou zadal známku velmi dobrá. Druhý uvedl, že zvíře je chudozubé aniž by specifikoval jak, ale přesto mu dal nejvyšší titul. Ovšem právě tak jsme s kolegou viděli v zahraničí zajímavého psa, o němž jsme uvažovali na krytí. Měl řadu titulů od mnoha rozhodčích (dokonce nejen zahraničních) a majitelka tvrdila a dokladovala posudky, že je plnochrupý. Chybějící M3 nás nepřekvapily, ale absence obou horních M2, která by při zjištění (k němuž nikdy nedošlo) měla psa vylučovat z ocenění, už ano.

Ještě k obavám ze zhoršování naší populace díky nevhodným předkům zahraničních psů. V minulém článku zmiňovaný hladkosrstý TAROT z Hetmanskiej stanicy má, jak už jsme si řekli, dědečka a strýce i tetičky trpasličí. Po Tarotovi bylo v seznamu chovných psů na rok 2001 8 synů, jejichž průměrná hmotnost činí 8.73kg! Zprůměrujeme-li váhy jeho devatenácti vloni předvedených a vážených ostatních dětí (psů i fen), dostaneme se na 7.85kg. Tedy daleko k trpasličím předkům. Srovnatelné množství chovných synů má jedině v minulosti hodně využívaný ARMIN z Výrovského revíru (10). Jejich váhový průměr je 7.43kg.

Naopak české standardní feny (s celým rodokmenem standardním) se v zahraničí celkem dobře uplatňují v trpasličím chovu (kromě minule již zmiňované dlouhosrsté JUSY z Dianských luk například hladkosrsté BÁRA Kristl či NICOL Rosler, která byla prodána do Rakouska jako dospělá a u nás byla oceňována i bonitována jako standardní). Velmi by mě zajímalo, jak by se hledělo na jejich případné k nám dovezené potomky?

Z toho je vidět jak volné podmínky pro zařazování do velikostních rázů mají v cizině oproti nám a jak sporné jsou pak odvolávky na údaje v průkazech původu.

Majitelům importa, který váží 6.90kg, má miniaturního otce a standardní matku a bylo jim doporučeno, aby jezevčíka zhubli a zkusili vystavit jako trpaslíka, jinak nebude do chovu zařazen, mohu jen říci, že realizace této rady už poněkud hraničí s týráním zvířete a navíc by stěží přinesla jiný efekt, než že by vychrtlý jezevčík byl oceněn za evidentní nedostatky hřbetní i spodní linie a typu natolik sníženou známkou, že by se do chovu stejně nedostal.

Ovšem faktem je, že podobný původ jako výše zmíněný import má i hladkosrstý trpasličí Midernochs DZEKI MS z USA, u jehož syna byly vloni nakryty dvě české feny. Dzeki má standardního otce a miniaturní matku.

Obávám se, že podobné praktiky našeho klubu budou více lidí nutit k obcházení zdejších podmínek a budou se chovat podle rady, které se jim nedávno dostalo na internetové jezevčičí konferenci. Své dovezené feny, které nevyhovují představám českého klubu budou fiktivně krýt na zahraniční chovatelské stanice a k nám už budou dováženy jen importované průkazy původu případných štěňat.

Další se pak budou nadále věnovat výhradně produkci štěňat bez průkazů původu, o která je beztak podstatně větší zájem (nejen u laiků, ale i u myslivců) a tím hůře budou prodávat „papírová“ štěňata ti ostatní.

Návrat na začátek