Mimořádní jezevčíci – MAXI Vyva

Jistěže vím, že každý jezevčík je mimořádný a o většině by bylo co psát, ale přesto bych vás chtěla postupně seznamovat s nadprůměrnými jedinci tohoto nevšedního plemene.

Jako prvního bych ráda představila slovenského drsnosrstého chovného psa – Mezinárodního a slovenského šampióna práce, norníka a diviačiara MAXIho Vyva.

Maxi se narodil 4.července 1994.

V roce 1995 absolvoval svou první výstavu (mezinárodní v Nitře), kde získal ocenění „velmi dobrý“ a svou pracovní kariéru začal neskromně na klubové honičské soutěži ve Smolenici. Obstál v I.ceně a dostal titul „diviačiar“.

V roce 1996 složil barvářské zkoušky v I.ceně a na klubové honičské soutěži ve Zvolenu kromě „diviačiara“ získal i titul „Klubový vítěz 1996“ a čekatelství CACT a CACIT.

Na Memoriálu Františka Sigeta kromě I.ceny i další „diviačiar“ a res.CACT.

Druhým klubovým vítězem se na honičské soutěži stal v roce 1997 ve Snině (CACT).

Tutéž soutěž vyhrál Maxi v roce 1998 v českých Hradčanech a kromě dalšího CACITu dostal i CACT ČR.

Stejný rok na Memoriálu Františka Sigeta získal CACT a stal se Vítězem SR Navíc mu byl přiznán titul Mezinárodní šampión práce, jako prvního jezevčíkovi v historii SKCHJ, navíc za vítězství na povrchu.

V roce 1999 zvítězil na mezinárodní soutěži jezevčíků v práci na barvě a kromě dalšího Klubového vítězství si připsal i další CACT a CACIT. Tím také splnil podmínky pro udělení slovenského šampionátu práce.

Navíc se umístil jako druhý na klubové honičské soutěži v moravském Potštátu (r.CACT ČR a r.CACIT)-

Na Evropském poháru jezevčíků ve všestranné práci v německém Gerelzhofenu obstál ve II.ceně na 6.místě.

Veleúspěšný byl pro Maxiho rok 2001: druhé místo na mezinárodním norování v Lubině (CACT a CACIT), CACIT a res.CACT na klubovém norování v Podolie (a navíc titul Klubový vítěz 2001 v norování!), 2. Místo, res.CACIT a CPC na mezinárodní všestranné soutěži v polském Biskupině. A opětovně II.cena a 6.místo na Evropském poháru jezevčíků ve všestranné práci (Vytůň, CŘ).

V roce 2002 Maxi (podle slov majitele) svou soutěžní kariéru zakončil na klubové soutěži v norování, kde získal další CACIT a šesté místo z 90 startujících za dvě vyhnání.

Jeho majitel, MUDr.Pavol Brečka má kromě myslivosti, kynologie a své zubařské praxe i jiné zájmy, například koně. Je dvojnásobným mistrem Slovenska v distančním ježdění a má poblíž svého bydliště malou farmu, řekněme ranč, s několika koňmi a také kravkou. Zde je hlavní sídlo Maxiho i jeho dvou drsnosrstých kolegyň, Giny a Asty.

Jezevčíci mají celý den co dělat. Doprovázejí koně na pastvu, občas jdou s pánem nebo nějakým jeho kolegou na lov či dohledávku, někdy si Maxi zaběhne několik kilometrů do bytovky k pánovi a jeho rodině „na kafe“. Chvíli pobude a vrací se zpět na farmu, ke svým „povinnostem“. Nespávají v ložnici, ale ve slámě ve stáji a Maxi si umí i sám podojit krávu. Nakonec po náročném dni v lese či jinde, kdy se utrmácený a zkřehlý jezevčík vrátí domů, přijde teplé čerstvé mléko k chuti.

Jednou na Silvestra se Maxi ztratil. Při jeho samostatnosti nebral jeho nepřítomnost zkraje nikdo příliš vážně, ale když už nebyl doma několikátý den, Brečkovi se začali, byť neradi, smiřovat se ztrátou výjimečného jezevčíka. Po týdnu se ozval známý a ptal se Pavla, zda nepostrádá psa. Jistěže dr.Brečka okamžitě jel asi tři kilometry daleko ke známému a tam se ukázalo, že při jeho návštěvě na farmě se Maxi nejspíše za kočkou nacpal pod kapotu jeho Fordu Transit a v něm také odjel. Nepodařilo se mu ovšem už dostat ven a tak celý týden střídavě jako černý pasažér jezdil po celé republice u motoru vystaven značné teplotě a pak zase mrzl, když auto přes noc či přes den někde stálo. Až po týdnu byl objeven a vrácen bez jakékoli výrazné újmy na těle či na duši.

Jindy byl Maxi se svým pánem pozván na lov do zcela cizího a neznámého mu revíru. Po skončení naháňky se pes nevrátil, ale protože to u této práce není tak neobvyklé, byl majitel celkem dlouho v klidu. Asi po dvou hodinách se jej ale vydal s hostitelem hledat jeho džípem. Ostatní účastníci naháňky mezitím odjeli do centra Púchova, na nezbytnou „poslední leč“. Po další hodině volal jeden ze známých Pavlovi na mobilní telefon, že Maxi je s nimi v restauraci. Ta byla asi 10km vzdálená od míst, kde se pes ztratil. Nikdo kromě Maxiho neví přesně jak se pes na správné místo, kde nikdy předtím nebyl dostal, ale majitel se dohaduje, že pes nejspíš sledoval stopu jediného z lovců, který odešel před skončením honu do Púchova pěšky. Ostatní totiž odjeli auty.

Nakonec i já jsem takhle jednou „tahala Maxiho z bryndy“. Přijížděla jsem pozdě na místo, kde se konala klubová honičská soutěž, jíž byl Maxi účastníkem. Najednou jde po lesní cestě proti mému autu jezevčík. Nevěděla jsem v jaké fázi soutěž právě je ani kde přesně se zkouší a tak jsem neměla v úmyslu evidentního účastníka naložit. Pes ale šel středem cesty a já jsem stejně musela zastavit. Psík přišel ke dveřím vozu a domáhal se vstupu. Bylo to dilema: vzít ho a zkazit mu tak hodnocení, protože se nevrátí k vůdci nebo jej tam raději nechat? Pes to vyřešil sám, prostě do „taxíku“ který si stopnul, nastoupil. Mám celkem paměť na psy a tak jsem si byla dost jista, že jde právě o Maxiho, který byl již tehdy ostříleným soutěžním psem. Dovezla jsem jej tedy na místo shromáždění účastníků soutěže a jak se ukázalo, dobře jsem udělala. Pes se vydal za divočáky již po skončení svých disciplín, pro něj vlastně pravá práce začala až tehdy, kdy mu oficiálně skončila. Odběhl zřejmě daleko a tak s jezevčičí chytrostí využil možnosti svézt se před úmorným šlapáním po svých.

Lenka F a i r a i s l o v á