O posuzování a odsuzování

Dr.Hans Pfosi

Ačkoliv tu nejsou žádné paragrafy a právní předpisy plyne již ze slova „rozhodčí“, „soudce“, že to je člověk, který vykládá právo, tedy postavení nejvyšší závaznosti. Tedy jen lidé morální, charakterově ryzí a nepodplatitelní.

Když chceme posuzování pozvednout a děláme všechno pro vzdělání rozhodčích, musíme jim také poskytnout ochranu. Rozhodčí je představitel moci. Rozhoduje často o osudu psa, příležitostně dokonce o jeho životě a smrti. V jeho rukou leží ale také často budoucnost plemene. Koho pasuje na vítěze, na toho často vkládá odpovědnost za budoucí generace. Tím se nezřídka podílí na vzestupu či poklesu plemene. I osud mnohého chovatele leží v jeho rukou. Rozhodčí musí být závazný, přející, otcovský a moudrý, určitý, ale pevný ve svých rozhodnutích. Nejsou zde žádné matematicky přesné normy. Často je rozhodující vrozená schopnost pohledu na umění a estetické hodnocení při čemž ještě něco zbývá pro osobní vkus. Rozhodčím na krásu se člověk rodí. Samozřejmě patří také ke vrozené vloze ohromná zkušenost s obsáhlým pozorovaným materiálem. Malicherně pedantický rozhodčí, který nepozná ušlechtilost, harmonii, eleganci, krátce všechno to, co tvoří estetickou hodnotu krásy psa, ale zato malicherným způsobem na nejmenších skutečných nebo domýšlených nedostatcích rajtuje, nehodí se nikdy na rozhodčího pro exteriér. Opravdové chyby musíme vidět, ne hledat. Rozhodčí, který se jako panter plíží okolo psa, aby ho nakonec vmanévroval do nějaké nepříznivé pozice, není rozhodčí, ale popravčí.

Celé snažení malicherných rozhodčích směřuje k tomu, aby u každého psa, a může být vcelku sebepřesvědčivější, našli nepatrný nedostatek nebo vadu krásy. Zapomínají při tom na kategorický imperativ každého umění posuzovat, tj. v první řadě podle předností a až pak podle nedostatků.

Cituji z názorů špičkového anglického rozhodčího Jimmieho Garrow, jak je uvádí Betty Schmid i se svým dodatkem: „Posuzování podle vad bylo hlavní příčinou, proč dnes tak často stojí na špičce špatní psi. Žádný pes nebyl dokonalý. Žádný pes nebude nikdy dokonalý. Slabý rozhodčí, ubohý rozhodčí, rozhodčí bez představivosti, mizerný rozhodčí posuzoval podle chyb a přehlížel vyvažující přednosti. Silný rozhodčí, dobrý rozhodčí, statečný a spravedlivý posuzoval podle kvalit a jen podle kvalit.“ (J.Garrow)

Konečně jsem pochopila, že touto metodou přišli na špici falešní psi. Ti bez chyb, příliš korektní, ty nuly. Ti prostřední, kteří postrádali tu nehmatatelnou a téměř nepopsatelnou kvalitu, totiž ušlechtilost.

Teď jsem věděla, že Garrow měl pravdu. Nejlepší psi, kteří opravu zaslouží vítězit jsou ti s největším počtem předností a ne ti s nejmenším počtem chyb. Do daleké budoucnosti mohou také plemeni nejvíce dát. Lidé se jednoduše nedovedou přenést přes určité chyby… (B.Schmid).

Kamphausen (známý německý rozhodčí a chovatel jezevčíků, poznámka LF) jednou udělal v rozhovoru poznámku, že přehlédne u opravdu vynikajícího psa úmyslně malý nedostatek.

Vynikající rozhodčí při své činnosti v kruhu zachytí aniž by se ztrácel pedanticky v maličkostech v hlavních rysech nejen fenotyp, nýbrž musí fenotypem vidět až ke genotypu a rozeznat dvojitý genový systém, dědičnou čistotu posuzovaného psa a tím jeho chovnou cenu na malých a jemných znacích s citem a schopností, krátce se svými vědomostni, zkušeností a cílevědomým instinktem a toto také ve svém posudku zachytit. Tím teprve poskytne chovu a pokroku dotyčného plemene ten přínos, který lze od něho očekávat a který z něho dělá pravého znalce svého oboru a tato skutečnost má být také ve všech kursech pro rozhodčí s důrazem uváděna.

Někteří rozhodčí mají zvláštního koníčka, na němž rajtují. Tato mánie nebo komplex se dá sledovat jako červená nit všemi jejich posudky. Jeden zbožňuje uzavřené oko a každý pes je nejprve pod tímto hlediskem prohlížen a zařazen. Jiný má komplex zaúhlení zadních končetin a zaměňuje přitom nadrezůrované pokrčení v postoji s vrozeným anatomicko-fyziologicky správným zaúhlením a přehlíží tím příležitostně dokonce špatné a jednoznačně vadné podsazení. Poněvadž je zaúhlením přímo posedlý, dívá se často na psy jen z profilu, takže mu přitom může ujít i kravský postoj. Jiný rozhodčí vidí pod každou odstávající srstí předstírané volné lopatky vzdor docela přiléhajícím loktům. Další rajtuje na pigmentu, tu na celku, tu na očích nebo drápech, nechávaje zcela bez povšimnutí biologické rozdíly mezi čistě červenými psy a psy s černým krycím vlasem. Jeden má rád černou příměs, druhý by ji nejraději trestal. Ctitelé odstupu od země se dívají na všechny psy jen z tohoto zorného úhlu. Jiný zas má vlasový komplex, jednou mu je moc jemný, jednou moc tvrdý, jednou dlouhý nebo krátký, jednou otevřený nebo jinak proti jeho osobnímu vkusu.

Don Quichoti na zuby se vzdor vědeckým výkladům ještě nevyvztekali. Nedávno jsme zažili, že jedna v Anglii několikrát vysoce oceněná vítězka byla kvůli domnělé zubní chybě vyřazena s chovu. Teprve zásahem mnoha odborníků, mezi nimi jako nejvyšší instance prof.Haucka z Vídně (známý chovatel bullteriérů, na jeho počest se dodnes v Rakousku koná vysoce prestižní Hauckův memoriál pro toto plemeno, poznámka LF), se podařilo falešný rozsudek zrušit takže cenná fena, po ztrátě dvou chov.generací byla zase reaktivována.

Velmi samčí psi mají často sklon nosit prut hodně vysoko až to dělá i dojem vadné zádi. Naproti tomu zase psi se slabšími nervy nebo na tak hlučné prostředí neuvyklí mají tendenci záď stáhnout. To všechno může „záďovému“ fanatikovi v jeho specielní horlivosti ujít.

Mnoho takových případů by se dalo ještě uvést. Jedna ze zvlášť vybraných je ještě posuzování pohybu v klusu. Jsou například ještě špičkoví rozhodčí, kteří trestají „šněrování“ a přitom zcela pustí ze zřetele, že široké našlápnutí v pohybu na rozdíl od statické situace způsobí určité kývání tělem, které pozorováno zezadu vypadá jako batolivá chůze, zatímco rychlonozí psi jako vlk a chrt šlapáním do linie svého těžiště toto kývání tělem kompenzují. Jak může fyziologicky správné chování být posuzováno jako chyba? Jednoduše si pamatujme: ve stoje a při pomalé chůzi má pes našlapovat nohama kolmo pod návěstné místo příslušných končetin. Přitom se dá forma zadních a předních běhů bezvadně posoudit. Při rychlém klusu je ale šněrování fyziologicky správné. Kdo to nedovede poznat, tomu chybí základní fyziologické znalosti. Ideálnímu rozhodčími musí být vlastní pohled na celek, jednotu, na fyziologicky správnou, harmonickou souhru jednotlivých partií, jinak zůstane pořád malicherným pedantickým břídilem, analytikem. Rozhodčí pro exteriér by měl být nadaným uměleckým kritikem. U mopse či buldoka mluvit o ušlechtilosti lehké není, u elegantnějších ras naproti tomu je ušlechtilost -–jinak těžko definovatelný pojem, neodlučitelný od špičkového zvířete. Jsou rozhodčí, jimž tento pohled naprosto chybí.

Mladí a především nezkušení učitelé jsou často, snad na základě vnitřní nejistoty přísnější, apodiktičtí a psychologicky méně pružní než starší, kteří pohledem do relativity, množstvím aspektů, moudrostí a zkušeností jsou pročištěni. Totéž platí pro novopečené kynologické soudce. Jako mladé víno nejsou vždy ozdobou ve svém společenství. Kamphausen píše ve své zprávě z výstavy v Hannoveru 1962: „Není ani jediný pes, na němž by nezůstalo jedno přání nesplněné. Z toho ale odvoditi, že výborný pes je platonická idea a že proto nejvyšší známka může být sotva kdy udělena, není opravdu v zájmu kynologického pokroku. Důvodem není nedostatek dobré vůle rozhodčích, ale kvalifikace pro tento úřad a jednotnost vzdělání. Jak je to zlé vidíme nejlépe na rozporech v posudcích jednoho psa. Dá se předpokládat, že z různých posudků, popisujících téhož psa lze ověřit alespoň jeho identitu. Tragický omyl! Často by nikoho ani nenapadlo, že se jedná o stejného psa.

Výstavní posudky spolu s plemennou knihou, průkazem původu a s obrázky jsou historickými dokumenty, na jejichž základě vědecky vzdělaný chovatel dělá připařovací plány. Z těchto tří prvků stojí výstavní posudky v pořadí na prvním místě, pokud jsou opravdu názorným a vyčerpávajícím protokolem předností a slibností psa. Je proto protismyslné ukládat rozhodčímu, aby svá pozorování omezil na několik bezvýznamných slov.Krátké, nic neříkající a tím bezcenné posudky nejsou vždy důsledkem neschopnosti. Hlavní příčina je nařízení, aby posudky byly stručné. Pak ovšem jen málokteří věc a jazyk bezvadně ovládající rozhodčí dovedou to podstatné ve psí charakteristice vyjádřit několika slovy nepřipouštějícími nedorozumění. Naší rozhodčí se ve své většině nerekrutují z vysokoškolských profesorů. Nemohou se tedy od nich žádat výkony k nimž nemají předpoklady. To nemá být kritika prostřední kvality rozhodčích, nýbrž psychologicky nedostačující kynologické legislativy. Vzorné posudky vyžadují přiměřený čas při posuzování a také něco následující práce. Specifické znaky psa mají být zřejmé z posudku, aby pes tím byl charakterizován a poznáván. Posudek má být takový, aby každý odborník ve skupině psů popsaného poznal a dva posudky o témž psu mají být když ne absolutně identické, přece alespoň v důležitých bodech souhlasné.

Nyní vyvstává radikální otázka jak pozvednout niveau rozhodčích a jejich posudků abychom vytvořili předpoklady, které musíme prosazovat ve prospěch chovu psů. Znalost plemene a standardu jsou jistě prvními předpoklady. Vedle toho je třeba určitých přírodovědních znalostí bez nichž jsou často podivné představy o anatomii, fyziologii apod. uvedeny v posudcích. Z takzvané znalosti jednoho plemene nedá se odvodit schopnost pro funkci rozhodčího. Nezávislost zvláště od osobních a obchodních zájmů jsou samozřejmostí, o nichž se netřeba zmiňovat.

Nesnadno luštitelný problém je výběr rozhodčích a jejich jednotné vzdělání. V místech s přírodovědeckými fakultami by se měli získat členové akademického sboru pro úvodní přednášky a kolokvia. Cennou pomůckou je obrazový a filmový materiál. Volba přednášejících by se měla dít s velkou pečlivostí a jen praví odborníci s přírodovědeckými znalostmi by měli být pověřeni. Důležitost při posuzování psa a jeho fenotypu prohlédat a rozeznat podstatné elementy jeho dědičné hodnoty nemůže být dosti zdůrazňována., protože tím je určován vývoj a zvláště tempo kynologického pokroku. Znalosti základních principů dědičnosti jsou proto pro rozhodčí nezbytné.

Ustanovení uvnitř německého klubu jezevčíků, že rozhodčí jako předpoklad pro své jmenování musí vychovat tři generace svého plemene je poněkud schématické, jeho základní myšlenka je ale nesporně dobrá. Vlastní chovatelská činnost dává denní pozorovací materiál a zkušenosti. Ovšem záleží na tom, jak se chovatelství provozuje, zda pro obchod nebo na základě přesného plánování. Kdo odchoval více generací ví také o námahách a bolestech vážného chovatelského života. Bude s větší svědomitostí svůj úřad zastávat a vystříhá se oné hanebné povýšenosti, která divákům a především vystavovatelům vhání červeň studu a vzteku do tváří.

Rozhodčí je oprávněn ba přímo povinen poměry v kruhu, které bezvadné posuzování znemožňují na místě zastavit a zdráhat se svoji činnost vykonávat. Příliš malý kruh, špatná půda, vysoká tráva u nízkonohých plemen, rozpálená asfalt apod. musí bez diskuze zamítnout. Posouzení jeví-li se kruh vhodný náleží výhradně rozhodčímu. Nedbalá příprava ze strany pořadatelů je bezpříkladná bezohlednost vůči vystavovatelům, který může mít požadavek na správné poměry, když uvážíme časové a finanční oběti, které každý vystavovatel na sebe bere, nemluvě o vší té námaze.

Po výstavách se má říkat pravda a ne jen směšné chvály na adresu pořádajících. Jinak se nedocílí zlepšení.

Rozhodčí si musí všímat i oblečení a chování vystavovatelů. Ženské postavy s jehlovými podpatky se mají ihned vykázat z kruhu. Kam ty se postaví, tam už tráva neroste a pes může být nadosmrti mrzák. Také jsou kategorie předvádějících, kteří užijí každé příležitosti protlačit se v klasifikační řadě dopředu nebo se pořád tlačí na svého předchůdce aby rozčilovali jeho psa. Takoví „sportovci“ musí být napomenuti nebo z kruhu vykázáni.

Kdo byl v posledních letech jako rozhodčí, vystavovatel nebo divák na větším počtu mezinárodních výstav, pozoroval jistě mnoho cenného a přinesl to domů. Na druhé straně nemohl nevidět určité nedostatky a vady. Problém je většinou v organizaci a v kvalitě soudcovských výkonů.

Choulostivé téma, které by opatrný člověk ani neměl načínat je problém all round rozhodčích. Mně se zdá samozřejmé, že takový soudce je jen pomoc z nouze, jako služební lékař v nutném případě. Například u jezevčíků je svatá pravda, že se mezi jezevčíkářskými rozhodčími stále mluví o specialistech pro hladké, dlouhé či drsné a tím se potvrzuje, že i ve stejném plemeni se sotva najde rozhodčí, který je stejně dobrý pro všechny tri variety. Kdo ale opravdu musí jako all round posuzovat plemeno, které nikdy neviděl, tomu patří opravdu cena odvahy nebo mučednická koruna. Takový rozhodčí je pro nedostatek skutečných odborníků železnou nutností, nejvýše užitečná pomoc v nouzi, ale sotva rovnocenná náhrada. Má být tedy nasazen jen tam, kde opravdu není možné dát specialistu.

Každopádně by měla být diskuze okolo kynologických problémů s chrupem přenechána přírodovědcům a vyňata z mocenské sféry řídících klubových funkcionářů. Chovatelské předpisy by se měly omezit jen na bezvadně vědecky prokázané skutečnosti.

Chceme-li chovnou a výstavní hodnotu psa posuzovat podle zubů, musíme si položit tři základní otázky:

1.Pravděpodobně jsou malé a velké premoláry podřízeny různým genům, které mají dokonce možná jiný dědičný efekt analogický poměrům u vad prutu. Nebyl přeci nalezen žádný vztah mezi chyběním velkých a malých. Rozhodně by se udělalo dobře, kdyby se kluby vzdaly všech řídících zásahů při chybění P1 a P2 (o M3 ani nemluvě, ovšem ty hodnoceny nejsou), dokud genetika dědičnosti chrupu nebude bezvadně objasněna.

2.Další je otázka funkčního významu malých premolárů. Každý kdo se jednou podíval psu do huby vidí, že ty sotva viditelné zuby nemají význam. Proto požadavek takzvaného úplného chrupu z funkčních důvodů jako podmínka sine qua non může být ponechána jen tvrdohlavým pedantům. Totéž platí pro malé odchylky řezáků od ideální formy.

3.Další je hodnocení počtu zubů v poměru k jiným změnám chrupu a relativní cena plnochruposti vzhledem k ostatním znakům. Že P1 (opět ani nemluvě o M3) je bezvýznamný funkčně nemůže být nikým se zdravým lidským rozumem popřeno. Otázka konstitučně dědičného zdraví a věkové stability chrupu je mnohem důležitější. Vloha pro zubní kámen či paradentózu a k zubním kazům stojí z hlediska eugenicky-chovatelského na nesrovnatelně vyšším hodnostním stupni než bezvýznamné malé zuby.

4.Pomysleme ještě vedle toho na enormní počet všech pro špičkového psa neodmyslitelných znaků a význam chybějícího zoubku se rozplyne v nic a obligátní požadavek kompletního chrupu objeví se jako malichernost a nedostatek smyslu pro proporce. Jestliže dáváme přednost plnochrupým a zanedbáváme všechny ostatní kvality, pak tímto nepřírodovědeckým stanoviskem ztěžujeme práci nadaným chovatelům a otevíráme dveře nejnesmyslnějším požadavkům dirigujících kynologických funkcionářů. Nadálé trvání předpisů pro uchovňování psa na základě chybějících malých zubů by byl přírodovědecky nezdůvodnitelný, těžké následky pro kynologii nesoucí, doktrinářsko-dirigistický, faux pas.

Lenka Fairaislová