Staré knihy

Něco z historie

            Dnes pro vás vybírám z publikace „Chov a výcvik ušlechtilých psů loveckých“, s použitím proslulých děl mistrů Oberlaendra, Oswalda, Krichlera a jiných, jak je zpracoval F.Štětka, odborný spisovatel, redaktor časopisu „Česká myslivost“. Vyšlo nákladem časopisu „Česká myslivost“ v roce 1909.

Plemenné známky a) jezevčíků hladkosrstých

            Mají hlavu dlouhou a plochou s dobře vyvinutým nosem a silnými, zahnutými zuby a tesáky. Světla jsou velká, ohnivá a chytrého pohledu, slechy krásně zavěšené, hladce u hlavy splývající, dlouhé, široké měkké, hluboce nasazené. Přední běhy krátké o silných kostech, do sebe zakřivené s tlapkami velikými a silnými černými drápy. Běhy zadní jsou zcela rovné, stehna svalnatá, dolní část jejich nápadně zkrácena i tlapky zadní mnohem menší předních. Prut dlouhý, u kořene silný, pak znenáhla v špičku vybíhající. Srst krátká, hladce přiléhavá, na slechách tvrdá, v obličeji však jemná. Zbarvení srsti leskle černé s hnědočervenými odznaky, neb červenohnědé s odznaky žlutými, či jednobarevně žluté, neb tříslově červené bez bílých odznaků.

                                b) Dlouhosrstých jezevčíků

            Jsou si předešlými jak tvary těla, tak i velikostí a zbarvením rovní. Rozeznávají se od nich jen dlouhou, hedvábitě měkkou srstí, která je vlnitou a zvlášť značné délky pod krkem, na spodní části těla a v zadních bězích. Na slechách a na prutu jest srst jejich nejdelší. Jezevčíci tito vzešli prý křížením druhu hladkosrstého se španěly. Příliš hojná srst dodává psům těmto nemotorného vzezření a zakrývá jejich typ. V celku je nejlepší způsob osrstění taký, jako u irských settrů, aby pes byl lehký a elegantní. Tuze dlouhá a hustá srst na tlapách, tvoří t zv.ploutve, je nehezká a psovi službu stěžuje. Dlouhosrstí jezevčíci hodí se hlavně k práci vodní, kde vytrvají i v značné zimě a dobře z vody též apportují.

                                 c) Drsnosrstých jezevčíků

Pro svou hrubou srst nepohodě vzdorující a pro výtečný čich, vrozenou bystrost i vysokou intelligenci a učelivost hodí se k  v e š k e r ý m  druhům lovu. Tělem jsa podoben jezevčíku krátkosrstému v každém vzhledě nemusí míti tak krátké běhy a hluboká prsa, poněvadž mimo služby v brlozích je hojně i při honbě na poli činným. Za to ale žádají se u něho široká prsa, silná bederní končetina a silný korektní chrup.

            Ch y b n é   z n á m k y   u   j e z e v č í k a. Úzké, stlačené nebo konické témě, krátký, tupý a úzký čenich, dlouhé rty, sluchy dlouhé, zkroucené, vrásčité a od hlavy odstávající, tenký krk a úzká hruď, přední běhy s nepravidelným zakřivením, anebo tak silným zakřivením, že se kolena sebe dotýkají. Nepravidelně zkroucené běhy s roztaženými prsty a slabým nártem. Zadní běhy s dolní holení příliš dlouhou, se šikmým zakřivením do vnitř. Prut dlouhý, těžký, zakřivený s nápadným kartáčem. Bílé ploškování a běl jako základní barva.

            Dále pak úryvek z knihy „Pes – společník člověka“, kterou vydalo nakladatelství „Domov v Předmostí“ roku 1942. Autorem je Theodor Rotter, podplukovník četnictva v.v.

            Slídiči neboli honiči

            V území pokrytém křovím a kulturami se používá k lovu také psů nízkých, kteří lehčeji vnikají do podrostu, vyslídí zvěř v něm skrytou a vytlačí ji honěním a hlasitým vydáváním.

            Správně vycvičený slídič, neboli honič si při tom počíná tak, že oklikami vytlačí zvěř přímo do rány lovci, stojícímu na kraji leče.

            K tomu způsobu se dobře hodí jamníci (jezevčíci) všech odrůd, jsou-li těžší než 10 kg.

            U nich se vyžadují delší běhy a u krátkosrstých hustší srst. Jinak platí o jejich vnějšku totéž, co u ostatních jamníků.

Lenka Fairaislová