Výstavní manýry

Na začátku nové výstavní sezóny musíme konstatovat, že oproti té předešlé se vloni mnoho nezměnilo. „Jarní“ Brno se pochlubilo návratem do staronového pavilonu, České Budějovice stejné jako v předešlých letech, nezměněné byly i výstavy v Trenčíně a Nitře, ty ovšem mají přeci jen vyšší úroveň, především závěrečných soutěží. To ocení hlavně ti, kterých se tyto slavnostní okamžiky týkají. Zatímco například vloni na národní výstavě v Ostravě nejúspěšnější odcházeli s plnými náručemi cen, na jaře v Budějovicích si vítězové plemene odnášeli ze závěrečné přehlídky obyčejnou medaili, která navíc zbyla z některého z minulých ročníků, kdy ji dostávali CACIBové (což je na ní vyražené). Jistě mnozí litovali, že v zimě a větru tak dlouho na výstavě setrvávali. Zvláště majitelé plemen, která se na bednu pro vítěze skupiny stejně nikdy nedostávají. Společné mají naše výstavy i to, že se na soutěže soustředí obvykle jen majitelé nejvýše oceněných psů. Ani všichni ti, natož řadoví diváci totiž nemají šanci z nich mnoho vidět. Malý prostor, nejméně z jedné strany ještě obvykle blokovaný pořadateli a rozhodčími, takže vidí jen ti, kteří sedí a stojí přímo u provazu. Další za nimi jen v případě nadprůměrné tělesné výšky.

            A pro jistotu v Praze už pro BOBy neměli ani ty medaile.

            Chápu, že se zdá nemožné zažité rituály nějak inovovat, ale že nápady na neotřelá řešení existují dokazuje například národní výstava v Prešově. Podvakrát jsme tam tleskali taneční skupině Soul, vloni pořadatelé pozvali posuzovat sbor rozhodčích, složený jen a výhradně z něžného pohlaví.

            Začátečníci, kteří jdou na výstavu poprvé jsou obvykle překvapeni, doufejme že mile. Ale protože jich bývá dost, mělo by pořadatelům stát za to, aby je lépe informovali nejen o jejich povinnostech, ale třeba i o tom, kde a zač dostanou ochutnávky krmení od sponzorů, kde, kdy a co si mohou vyzvednout pokud jejich pes vyhraje apod. Doufat, že si to přečtou v katalogu či spoléhat na to, že díky jejich neznalosti alespoň více zbude na jindy, by organizátoři neměli, na čtení katalogu má skoro každý čas až v klidu doma. To už spíš – hlavně nováčci prostudují propozice, které mají dlouho před výstavou.

            Ostřílení vystavovatelé pak jen žasnou nad novinkami, které zavádějí někteří „kynologové“ do výstavních kruhů a jejich okolí. Jestliže pomlouvání rozhodčích „za provazem“ nic nového není, pak hlášky typu: „Tak dobrých rozhodčích jako jste vy, je málo“ od majitele vítěze, které kromě posuzovatele (pokud je slušný, musí ho to přivést spíš do rozpaků než aby mu to lichotilo) slyší i diváci za kruhem a spoluvystavovatelé, vzbuzují leda znechucení či posměch. Nově pak ještě možno slyšet, že konkurence má křivé nohy, nebo jinou vadu, snad proto, aby se rozhodčí nespletl až by snad tytéž psy posuzoval příště.

            Zcela v souladu s tiskovými chybami (rozhodně „nezaviněnými zlým úmyslem“, jak nás stále čelní funkcionáři přesvědčují) ve zpravodaji a ostatních tiskovinách pak můžeme pozorovat, že napsat se dá leccos a nezáleží příliš na tom, zda je to pravda či ne. Tak je pes na zahraniční výstavu přihlášen s tím, že je místo neznámého českého chovatele uvedeno zvučné jméno zahraničního velkochovatele. Jinde zase snad v téže nesmyslné naději, že rozhodčí bude nejprve studovat katalog a pak posoudí psy podle něj, jsou u psa i jeho rodičů opětovně uváděny tituly, kterých nikdy nedosáhli (viz kopie přihlášky, průkazu původu a katalogu), případně tituly, které jsou zatím u přihlašovaného jedince jen „v plánu“. Přihlásit psa jako Interšampióna, nechat to napsat do katalogu a potom na dotaz majitele rezervního CACIBa, kterého logicky zajímá, zda „CACIB“ přejde na jeho psa jako obvykle, doznat, že vlastně pes ještě titul přiznaný nemá, vyžaduje zvláštní druh otrlosti.          

Proboha! Buďto věřím, že mám kvalitního psa, který „na to má“ a pokud jej přeci jen někdo porazí, smířím se s tím, že i tak to může být, nebo mám o svém psu pochyby. Ale koho může těšit pohár o němž neví, zda si jej zasloužily přednosti psa nebo vlastní intriky?

„Normální“ zdá se, je i hlásit se do soutěží párů a ani se nenamáhat alespoň „papírově“ napsat oba jedince v páru na téhož majitele jak vyžaduje výstavní řád (ale pořadatel často nekontroluje).

Ovšem někdy lze zaslechnout podivnosti i zevnitř kruhu. Jestliže se rozhodčí svěří kolegovi, že „on sice dobře ví, že nejlepší je pes X, ale tomu to přeci nemůže dát  neboť patří AB a proto přiřkl titul horšímu psu“ či si nahlas zoufá, že měl zadání na vítěze skupiny, který se z rozhodnutí jiného posuzovatele do závěrečného finále nedostal a on teď neví, komu to tedy dát, je to rozhodně smutné.

            Jindy zase v kruhu nerozhoduje posuzovatel, ale má tam na to „poradce“ ve funkci zapisovatele či vedoucího kruhu. Ti mu radí, kdo titul potřebuje a kdo by jej rozhodně neměl dostat. Okolostojící jen tiše žasnou, případně zuří, když tím, na koho se „nedostalo“, je právě jejich pes.

            Stává se v našich kruzích i  to, že rozhodčí je upozorněn (a to nijak nenápadně) někým, kdo nemá v kruhu co dělat, že ten či onen pes je „nežádoucí“ a jiný naopak „žádoucí“.

U jezevčíků máme díky chovatelské ročence možnost porovnat posudky jednotlivých psů, ale pokud by byly řazeny tak, jako v německém Zuchtbuchu – podle výstav a pak podle pořadí, jak byli psi ohodnoceni v jednotlivých třídách a ne abecedně podle jednotlivých psů, bylo by možno zjistit, že například rozhodčí postavil na první místo psa z vlastního chovu s posudkem výrazně horším než napsal jeho konkurentovi, který skončil výborný II.

Zajímavé je i srovnání posudků a bonitačních kódů. U psů správných majitelů narazíme na to, že ač jim ve výstavních posudcích může být leccos vytýkáno, třeba i velmi dobrá padne, podle bonitačního kódu lze usuzovat, že jde přinejmenším o světové vítěze, kteří jsou zcela mimořádní hned v několika partiích. Přitom mít psa, který je skutečně nadprůměrný jak v hlavě, tak i srsti, hřbetní linii případně pohybu je spíše utopie než realita. V našich chovných seznamech takových jedinců máme povíce a ne vždy se jedná o ty otitulované.

U nás se navíc z běžného předpokladu standardu stává u vybraných jedinců „nadprůměrná přednost“. Dochází i k tak kuriózním situacím, že feně je sice v bonitačním kódu vytknuta právem vada v postavení předních končetin a sražená záď, ale současně je její mechanika pohybu označena za vynikající, jako by ji obě vady končetin nerušily, ale naopak podporovaly.

A nejnovější móda tohoto roku? V mnoha výstavních propozicích, které se opisují jedny od druhých najdete zmínku o tom, že pořadatel či výstavní výbor může odmítnout přihlášku bez udání důvodu. Dokud se to nestávalo, nikoho to neznepokojovalo. Ale například letošní národní výstava v Ostravě, resp. její ředitel a hlavní poradce chovu KCHJ ČR se rozhodl tohoto „práva“ využít a některé přihlášky skutečně bez udání důvodu vrátil. Ignoroval tak fakt, že to, že takové ustanovení obsahovaly propozice je v přímém rozporu s výstavním řádem ČMKU který: „…navazuje na znění Mezinárodního výstavního řádu FCI. Upravuje podmínky tak, aby výstavy psů, pořádané na celém území ČR měly jednotný a důstojný řád. Bližší podrobnosti a případné doplňky, které však nesmějí být v zásadním rozporu s tímto řádem upravují propozice výstavy…“ 

Výstavní řád s takovou diskriminační možností rozhodně nepočítá, upravuje podmínky přijetí na výstavu pouze následovně:

a)     psi v majetku občanů ČR, kteří mají v ČR své trvalé bydliště musí být zapsáni v plemenné knize Českomoravské kynologické unie – (týká se importovaných jedinců)

b)     pes a vystavovatel musí splnit další podmínky, které jsou uvedeny v propozicích (viz zejména veterinární podmínky čl.17 tohoto VŘ).

  Odvolávat se na výše uvedené písmeno b) je zcestné, protože pokud vystavovatel neporušil žádné „podmínky“, uvedené v propozicích pro přijetí na výstavu (věk psa, zápis v PK ČMKU, tituly či zkoušky pro určitou třídu…), nemůže ho pořadatel na výstavu nepřijmout.

Výstavní řád ČMKU dále uvádí v článku 12 – Z účasti na výstavě jsou vyloučeni:

a)     Psi, kteří nejsou uvedeni v katalogu

b)     Psi nemocní, podezřelí z nemoci, po úraze, feny v druhé polovině březosti, feny kojící a háravé feny

c)     Psi v majetku osob, kterým bylo odňato právo vystavovat

d)     Psi nebezpeční – kousaví a agresivní vůči lidem a psům

Kromě osob, kterým bylo odňato právo vystavovat (nikoho takového neznám) nemůže svévolně pořadatel nepřijmout psa žádného vystavovatele, splňuje-li výše uvedené podmínky.

A mimochodem: nikdo se nepozastavuje nad tím, když známá vystavovatelka přivede na výstavu v rozporu s tímto řádem fenu 14 dní před vrhem, což je rozhodně „druhá polovina březosti“ nebo když tatáž osoba opakovaně předvádí v soutěži párů svou fenu s cizím psem (opět v rozporu s VŘ ČMKU).

A tak se můžete těšit na to, že přihlásíte-li se například na výstavu, kde funkcionář této výstavy bude mít také přihlášeného psa (v případě Ostravy je to běžná realita), bez udání důvodu vám přihlášku vrátí, aby se zbavil konkurence. A když se takovému „Bohovi“ nebudete náležitě klanět, stane se vám to třeba také. Až tam zavoláte, oznámí vám, že podle svého práva přihlášku nepřijali bez udání důvodu a žádný důvod vám sdělovat nebudou.

A dodatek:

Prý jsem byla osočena tiskovou referentkou z toho, že odrazuji zájemce o výstavy tím, že tvrdím, že jsou zmanipulované a vyhrávají jen funkcionáři. Netvrdím to a většinou to tak skutečně není. Mohla jsem se o tom přesvědčit v posledních letech, kdy vystavuji své odchovy, případně jedince po vlastních psech. Nejsem funkcionářkou, jsem dokonce persona non grata u mnohých rozhodčích. Pravda je, že bych na výstavu nevedla psa, o kterém bych si myslela, že může být posouzen vyloženě špatně. Někteří rozhodčí sice se skřípěním zubů, ale tituly těmto psům dali, s výjimkou jednoho, který řekl nahlas, že mému psu dát BOB nesmí a kromě případů, kdy se rozhodčímu prostě líbil jiný pes.

Ovšem v ojedinělých případech skutečně podivné praktiky existují. Na výše uvedené výstavě v Ostravě naši  psi přijati nebyli a ředitel výstavy si prý pochvaloval, jak se výstava vydařila když ji nikdo nekazil. Na schůzi  KCHJ to zdůvodňoval  tím, že nebude přijímat psy, kteří jsou hlášeni stále na někoho jiného. Přihlášená fenka Daiquirie-Dougie Kalokagathia Fai byla předtím vystavována na dvou výstavách. Nikdy neopustila byt, ve kterém se narodila a tedy ani nezměnila majitele. Pes Yonas Arvin dvor je ve spoluvlastnictví, protože jeho hlavní majitelka (sousedka) je dost vytížena a na většinu výstav jet nemůže. Yonas tedy jezdí s námi, u nás byl i připravován na zkoušky a často u nás přebývá. Není ani tak felgmatický, aby mohl být vystavován kýmkoli, jako jeho předchůdce Ch.Hank z Otavského břehu, kterého jsme také vozili po výstavách místo jeho pětasedmdesátiletého majitele a který byl ochoten jít do kruhu s kýmkoli. Spoluvlastnictví není nic zakázaného a v tomto případě nejde o zištné důvody nebo o to, že jeho spoluvlastnictvím něco předstíráme. Pokud nechovatel na sebe papírově napíše fenu někoho jiného a tváří se pak, že odchovává štěňata, která se narodí u někoho jiného, je to, myslím, větší problém. Ale administrativně to také proti ničemu není, jen to neplní ten účel, který od adepta na rozhodčího vyžaduje zkušenost s vlastním chovem. Ještě před deseti lety tato povinnost u nás neexistovala a na mnohých rozhodčích je vidět, jak moc jim vlastní chovatelská praxe chybí!

Ale zpět k Ostravě: Klára Prokůpková přihlásila svého 26 měsíců starého králičího šampióna do třídy vítězů a do rázu trpasličího. Není to podle mého gusta, ale nakonec se nelze divit, když je u nás dobrým zvykem nezměřit staršího šampióna (pokud není vůle), případně mu naměřit o dva povolené centimetry více a vyloučit jej. Dingo navíc není v ČR uchovněn a Ostrava není CACIBová výstava, takže o nic moc nejde. Bude-li oceněn jako trpasličí na této výstavě, k ničemu si tím nepomůže.

Na vstupním listě měla uvedeno, že pes je v rázu králičím a ve třídě otevřené. Po telefonickém dotazu jí paní ve výstavní kanceláři sdělila, že tak to je v katalogu a nedá se s tím již nic dělat. Když chtěla ing.Prokůpková v Ostravě ve výstavní kanceláři uvést vše na správnou míru podle podané přihlášky, sdělila jí pracovnice, že to je záležitost ředitele výstavy. Ten jí řekl, že pes bude v králičím rázu, protože on ví, že v něm bývá vystavován i jindy.

Na téže výstavě požádal o přeřazení do rázu trpasličího majitel tříleté králičí chovné feny, která byla o měsíc dříve nezměřena na speciální výstavě. Bylo mu vyhověno a fena, která je chovná jako králičí, byla posouzena mezi trpaslíky.

Podobně neměl ředitel ostravské výstavy námitky proti přeřazení králičího chovného psa v říjnu na českobudějovické mezinárodní výstavě do trpasličího rázu. Sám jej tam posoudil a dal mu všechny tituly. V seznamu chovných psů pes stále figuruje jako králičí a mezinárodní šampionát mu bude také přiznán na základě zkoušek, které „stačí“ králíkovi, přes CACIBa, kterého dostal jako trpaslík.

Ovšem v Ostravě by překrásný Dingo (šampión šampiónů a nejkrásnější pes loňské klubové výstavy) konkuroval psu ředitele výstavy i dalšímu psu z jeho chovu a proto mu přeřazení nebylo povoleno, ač těm, kteří nevadili, povoleno bylo.

A to mohl být rád, že nebyl z výstavy úplně vyškrtnut, pak by totiž jeho majitelce pořadatel ani nevrátil peníze, jako se to stalo nám. Možná jsme ale platili za jiné, kteří  neplatili. O dvou takových vím. Minimálně jedna vystavovatelka to ovšem kvitovala s povděkem, protože jak mi napsala, za takovou výstavu je peněz škoda.

Jiná vystavovatelka, která přihlašovala svou fenu ve stejné obálce jako můj syn naše psy, po zjištění, že pořadatel „využil svého práva psy nepřijmout“ zavolala do výstavní kanceláře, že žádá o vrácení přihlášky. Nehodlala jet 700km na vlastní náklady a navíc na výstavu, ve kterou ztratila důvěru. Paní v kanceláři se zřejmě cítila trapně a tak jí slíbila, že přihlášku i poplatek okamžitě vrátí. Jaké bylo ale překvapení, když po čase místo peněz přišel vstupní list. Zavolala tedy znovu a bylo jí řečeno, že ředitel výstavy řekl, že s ní měli výdaje, je již po uzávěrce a fena je v katalogu a tak jí pošlou „její“ katalog a výstavní poplatek zkrácený o tyto „výlohy“. 14 dní po výstavě nemá vystavovatelka ani katalog (o který stejně nestála) ani jakoukoli částku, stejně jako my za naše dva psy.