|
MM:
Jste známá milovnice a chovatelka psů. Řekněte nám, prosím,
jak začala vaše
fascinace psy a zda to od začátku byli psi čistokrevní?
DC:
V mém rodném domě pořád něco běhalo. Ratlík Kajtuš, něco
jako corgi – Nuna, ohařka Maja a několik koček. Díky tomu jsem
si hned po osamostatnění, když jsme bydleli v malém bytě v patře,
pořídila německého ovčáka Bosmana. Druhý pes byl náhodou
irský vlkodav Irish z Wilczych Ostepów s nímž začala
má chovatelská kariéra.
Dalším psem byl známý Znajomi Wladzi Zanzara, jezevčík
drsnosrstý trpasličí, koupený po dlouhém hledání. Dnes vím,
že jsme měli ohromné štěstí, že jsme narazili právě na
tohoto psa.
MM:
Od čeho pochází název vašeho chovu „z Przystani Wodniackiej“.
Máte co do činění
s vodou?
DC:
Oba s mužem pracujeme v Jelenohorské vodní záchranné
stanici. Od dvaceti let řídíme
školicí
středisko – přístav Pilchowice. Zde vyrostly naše děti, zde máme
všechny naše psy. U nás se všechno točí okolo vody. Manžel
Krzysztof je instruktorem všech vodních sportů, dcera Marta, která
třetím rokem studuje zemědělskou univerzitu, je instruktorkou
potápění, patnáctiletý syn Tomasz na svět hledí při plavání
a z horského kajaku. Občas se divím, že jim nevyrostly skřele.
MM: Od kterého roku
vystavujete a kdy jste začala s chovem?
DC:
Psy jsem začala vystavovat v roce 1993. Zlato Irisha z katowické
výstavy je pro mne
velmi cenné – protože bylo první. První vrh se narodil
v roce 1995.
MM: Kolik máte v současné
době psů a jsou to výhradně jezevčíčci?
DC:
Dnes mám „smečku“ jezevčíků drsnosrstých, složenou z pěti
králičích a dvou
trpasličích, dvouletou novofundlanďanku Roksanu Baktrii
Wichrowe Laki, německou
ovčačku Kulu Domus Aurea, která je prakticky mého manžela,
pohostinně u nás
přebývá také otec Kuly – Xaro Vitaxis.
MM: Péče o tolik psů představuje
asi velkou povinnost?
DC:
Jistě, je to dost velká zátěž. Takový počet psů předpokládá,
že kdosi bude stále doma.
Krmení a péče o ně zabere dost času.
MM: Každého chovatele těší
výsledky vlastních psů. Jaká byl váš největší úspěch?
DC:
Odchování králičího Drejka z Przystani Wodniackiej v prvním
vrhu po I´m Lucky Luck
Arlet a Ufo Brzdac. Od začátku byl jiný, maličký, šikovný
a měl v sobě to „cosi“.
V roce se stal mladým Evropským vítězem (Tulln
1999), v roce 2000 v Miláně byl na
světové výstavě čtvrtý ve třídě pracovní, ale na
podzim se stal v Poznani „dospělým“
Evropským vítězem, když porazil ve třídě tohoročného
světového vítěze. Asi největší
úspěch přišel vloni na světové výstavě v Amsterdamu,
kde získal res.CACIB. Doufám,
že má ještě mnohé před sebou.
MM: Jak je chov uspořádán,
žijí psi v bytě či v kotcích?
DC:
Jezevčíci bydlí v domě, zbytek má kotce s teplými
boudami. Pozemek je ohrazený,
většinu času psi běhají volně. V létě, při pěkném
počasí, jezevčíci také pobývají ve
venkovních kotcích. Při takovém množství psů a fen
jsou kotce a boudy nutností.
MM:
Prosím, přibližte nám charaktery chovaných plemen a komu byste
jednotlivé rasy
doporučila?
DC:
Začala bych tím, že ne každý pes se hodí pro kohokoliv. Koupě
psa by měla být
opravdu promyšlená. Důležité je, jakého psa bychom chtěli
mít, jaký se nám líbí, co od
něj očekáváme, k čemu si jej pořizujeme, jaké
podmínky potřebuje a jaké jsme schopni
mu zabezpečit a co je nejdůležitější, kde vysněné
štěně seženeme. Jezevčík je
individualista, škůdce a ničema. Dobře se hodí tam, kde
je stále někdo doma, ponechaný
sám, především mladý pejsek dokáže někdy udělat značný
nepořádek. Je to lovecký pes,
nepropásne žádnou kočku, ve městě by měl chodit na vodítku,
je třeba jej nosit po
schodech (i stále populárnější malé rázy jezevčíků)
a náš pozemek musí být dobře
oplocen. Sluch má výtečný, nesnáší příkazy, ale
leccos udělá pro pamlsek.
Přes svou malou velikost je velmi pracovitým a odolným
(hlavně drsnosrstý) pejskem.
Umí se pohádat s každým velkým psem. Výborně umí
rozčilovat ospalé molossy.
Především drsnosrstý nejlépe vypadá vedle irského
vlkodava.
Německý ovčák je nejlepším psem obranným, strážným
a hlídacím. Bohužel řada
exemplářů tohoto plemene má problémy s psychikou.
Stále náročnější chovné podmínky
mají za následek i více „psychických mrzáků“. Ale
to už je jiná pohádka. Naše Kula je
psem lavinovým (Kryštof je také horalem), velmi dobře
pracuje v této úloze.
A novofundlanďan je pes pro fandy. Zbožňuje prostor, v domě
je mu příliš teplo a
neobejde žádnou kaluž. Má příjemnou povahu, ale umí být
i umíněný jako osel.
Rozhodně se nehodí pro „sterilní“ majitele.
MM:
Povězte nám o úspěších chovu a jeho obyvatel.
DC:
Znajomi Wladzi Zanzara (zvaný Junior) – trpasličí jezevčík je
Junior šampión, Šampión
Polska, mezinárodní šampión krásy, má I.cenu z norování
a práce na barvě a mnoho
výborných potomků.
Ufo Brzdac – trpasličí dcera Juniora je šampionkou
Polska, má lovecké zkoušky a je
matkou Drejka, Dulky a Flauty.
Drejka jsem již představila. Dodám jen, že je vnuk
Juniora a kromě šampionátu Polska
má i šampionát Čech a Slovenska, je Vítěz Berlína a má
také lovecké zkoušky.
Pati Czuk Hodowla Myslinów – syn Juniora – králičí
– Šampion Polska a junior
šampion Polska, pracovní.
Máme ještě tři mladé fenky Bellu, Idu a Wilmu, které
jsou stále úspěšnější ve
výstavních kruzích. Všechny mají již první cenu ze
soutěže králičích jezevčíků. Bella
dvakrát porazila Drejka v souboji o vítěze plemene. Těší
mě to tím více, že je již
pravnučkou Juniora.
Přes dva roky s námi žila senzační Okruszyna Arlet (Vítězka mezinárodní soutěže
v norování králičích jezevčíků i mnoha výstav,
poznámka překladatelky).Bohužel
odešla
příliš brzy.
MM: Udržujete kontakt s majiteli
psů z vašeho chovu?
DC:
Snažím se. Ti jezevčíci, kteří bydlí blízko, nejméně dvakrát
ročně přijedou abych je
upravila a vyškubala. Ne všichni mě za to milují.
MM: Vaši psi jsou kromě výstavních
také pracovními, že?
DC:
Ano, všichni moji jezevčíci jsou pracovní. V roce 1995 jsem
jela se svým prvním
jezevčíkem na soutěž v norování do Jaroszowki (Legnica).
Za to musím poděkovat
pánům Czechovi Piekarskému a Ryszardu Nowickému. Ukázali
mi, že ta nebezpečná
zrzavá liška nemusí sežrat mého milovaného Juniorka. Od
té doby pravidelně jezdím se
svými psy na soutěže v norování, na barvě a ráda
je pustím i do obůrky s divočákem.
Pohltilo mě to natolik, že jsme vybudovali vlastní králičí
noru, na kterém 10.5. 2003
uspořádáme první soutěž.
Kula a Pedel cvičí celoročně. V zimě na sněhu, v létě
v terénu a ve vodě.
MM: Jezdíte často se svými
psy na výstavy do zahraničí?
DC:
Nepříliš často, tak 3-4x ročně. Snažím se zúčastňovat těch
nejdůležitějších výstav,
ovšem ne všechny jsou mi dostupné. Mám ráda zahraniční
výstavy a jsem ráda, když
moje psy ocení i cizí rozhodčí. Ovšem před dvěma lety
se Drejk a Okruszyna nelíbili
německému rozhodčímu. Všichni shodně tvrdili, že je to
„za Malysze“. O měsíc později
se oba stali vítězi Berlína. Zahraniční výstavy umožňují
konfrontaci s cizím světem.
MM: Jak hodnotíte úroveň
polských výstav?
DC:
Naše výstavy mají hezčí úpravu. Myslím ale, že barevné
katalogy, medaile, poháry i
čím dál nápaditější věcné ceny zaclánějí pravý
smysl výstav. Výstavy se stávají čím dál
dražšími, přitom jejich kvalita není často nejvyšší
a ani chování nás, vystavovatelů není
vždy férové.
MM: Co je hlavním cílem
chovu?
DC:
Můj chov je moje hobby. Samozřejmě toužím, aby se mi rodili samí
interšampióni, ale
to není to nejdůležitější. Psi nám dávají spoustu
radosti, pocitu bezpečí, spolupracují
s námi.
MM: Jaké plány máte pro
nejbližší roky? Další vrhy a výstavy, možná i nové plemeno?
DC:
Myslím, že svůj chov nemusím zvětšovat. Plemena, která mám,
ideálně odpovídají
mně i mému prostředí. Třeba se zase narodí štěně, se
kterým se nedokážu rozloučit.
Mým snem je černobílý novofundlanďan. Ale sny jsou od
toho, abychom je měli,
nemusí se plnit nijak rychle.
Rozhovor
vedla Monika Milian pro polský kynologický dvouměsíčník AS-ko,
překlad Lenka Fairaislová
|