Na návštěvě v chovu Doroty Czaplické „z Przystani Wodniackiej“

MM: Jste známá milovnice a chovatelka psů. Řekněte nám, prosím, jak začala vaše 

        fascinace   psy a zda to od začátku byli psi čistokrevní?

DC: V mém rodném domě pořád něco běhalo. Ratlík Kajtuš, něco jako corgi – Nuna, ohařka Maja a několik koček. Díky tomu jsem si hned po osamostatnění, když jsme bydleli v malém bytě v patře, pořídila německého ovčáka Bosmana. Druhý pes byl náhodou irský vlkodav Irish z Wilczych Ostepów s nímž začala má chovatelská kariéra.

           Dalším psem byl známý Znajomi Wladzi Zanzara, jezevčík drsnosrstý trpasličí, koupený po dlouhém hledání. Dnes vím, že jsme měli ohromné štěstí, že jsme narazili právě na tohoto psa.

MM: Od čeho pochází název vašeho chovu „z Przystani Wodniackiej“. Máte co do činění    

         s vodou?

DC: Oba s mužem pracujeme v Jelenohorské vodní záchranné stanici. Od dvaceti let řídíme

školicí středisko – přístav Pilchowice. Zde vyrostly naše děti, zde máme všechny naše psy. U nás se všechno točí okolo vody. Manžel Krzysztof je instruktorem všech vodních sportů, dcera Marta, která třetím rokem studuje zemědělskou univerzitu, je instruktorkou potápění, patnáctiletý syn Tomasz na svět hledí při plavání a z horského kajaku. Občas se divím, že jim nevyrostly skřele.

MM: Od kterého roku vystavujete a kdy jste začala s chovem?

DC: Psy jsem začala vystavovat v roce 1993. Zlato Irisha z katowické výstavy je pro mne

        velmi cenné – protože bylo první. První vrh se narodil v roce 1995.

MM: Kolik máte v současné době psů a jsou to výhradně jezevčíčci?

DC: Dnes mám „smečku“ jezevčíků drsnosrstých, složenou z pěti králičích a dvou

        trpasličích, dvouletou novofundlanďanku Roksanu Baktrii Wichrowe Laki, německou     

        ovčačku Kulu Domus Aurea, která je prakticky mého manžela, pohostinně u nás

        přebývá také otec Kuly – Xaro Vitaxis.

MM: Péče o tolik psů představuje asi velkou povinnost?

DC: Jistě, je to dost velká zátěž. Takový počet psů předpokládá, že kdosi bude stále doma.

        Krmení a péče o ně zabere dost času.

MM: Každého chovatele těší výsledky vlastních psů. Jaká byl váš největší úspěch?

DC: Odchování králičího Drejka z Przystani Wodniackiej v prvním vrhu po I´m Lucky Luck

       Arlet a Ufo Brzdac. Od začátku byl jiný, maličký, šikovný a měl v sobě to „cosi“.      

       V roce se stal mladým Evropským vítězem (Tulln 1999), v roce 2000 v Miláně byl na

       světové výstavě čtvrtý ve třídě pracovní, ale na podzim se stal v Poznani „dospělým“         

       Evropským vítězem, když porazil ve třídě tohoročného světového vítěze. Asi největší

       úspěch přišel vloni na světové výstavě v Amsterdamu, kde získal res.CACIB. Doufám,

      že má ještě mnohé před sebou.

MM: Jak je chov uspořádán, žijí psi v bytě či v kotcích?

DC: Jezevčíci bydlí v domě, zbytek má kotce s teplými boudami. Pozemek je ohrazený,

       většinu času psi běhají volně. V létě, při pěkném počasí, jezevčíci také pobývají ve

       venkovních kotcích. Při takovém množství psů a fen jsou kotce a boudy nutností.

MM: Prosím, přibližte nám charaktery chovaných plemen a komu byste jednotlivé rasy

       doporučila?

DC: Začala bych tím, že ne každý pes se hodí pro kohokoliv. Koupě psa by měla být

       opravdu promyšlená. Důležité je, jakého psa bychom chtěli mít, jaký se nám líbí, co od

       něj očekáváme, k čemu si jej pořizujeme, jaké podmínky potřebuje a jaké jsme schopni

       mu zabezpečit a co je nejdůležitější, kde vysněné štěně seženeme. Jezevčík je

       individualista, škůdce a ničema. Dobře se hodí tam, kde je stále někdo doma, ponechaný

      sám, především mladý pejsek dokáže někdy udělat značný nepořádek. Je to lovecký pes,

      nepropásne žádnou kočku, ve městě by měl chodit na vodítku, je třeba jej nosit po

      schodech (i stále populárnější malé rázy jezevčíků) a náš pozemek musí být dobře

      oplocen. Sluch má výtečný, nesnáší příkazy, ale leccos udělá pro pamlsek.

        Přes svou malou velikost je velmi pracovitým a odolným (hlavně drsnosrstý) pejskem.

        Umí se pohádat s každým velkým psem. Výborně umí rozčilovat ospalé molossy.

        Především drsnosrstý nejlépe vypadá vedle irského vlkodava.

         Německý ovčák je nejlepším psem obranným, strážným a hlídacím. Bohužel řada

      exemplářů tohoto plemene má problémy s psychikou. Stále náročnější chovné podmínky  

      mají za následek i více „psychických mrzáků“. Ale to už je jiná pohádka. Naše Kula je

      psem lavinovým (Kryštof je také horalem), velmi dobře pracuje v této úloze.

         A novofundlanďan je pes pro fandy. Zbožňuje prostor, v domě je mu příliš teplo a

      neobejde žádnou kaluž. Má příjemnou povahu, ale umí být i umíněný jako osel.

      Rozhodně se nehodí pro „sterilní“ majitele.

MM: Povězte nám o úspěších chovu a jeho obyvatel.

DC: Znajomi Wladzi Zanzara (zvaný Junior) – trpasličí jezevčík je Junior šampión, Šampión

       Polska, mezinárodní šampión krásy, má I.cenu z norování a práce na barvě a mnoho

       výborných potomků.

         Ufo Brzdac – trpasličí dcera Juniora je šampionkou Polska, má lovecké zkoušky a je

       matkou Drejka, Dulky a Flauty.

         Drejka jsem již představila. Dodám jen, že je vnuk Juniora a kromě šampionátu Polska

       má i šampionát Čech a Slovenska, je Vítěz Berlína a má také lovecké zkoušky.

         Pati Czuk Hodowla Myslinów – syn Juniora – králičí – Šampion Polska a junior

       šampion Polska, pracovní.

         Máme ještě tři mladé fenky Bellu, Idu a Wilmu, které jsou stále úspěšnější ve

       výstavních kruzích. Všechny mají již první cenu ze soutěže králičích jezevčíků. Bella

       dvakrát porazila Drejka v souboji o vítěze plemene. Těší mě to tím více, že je již    

       pravnučkou Juniora.

         Přes dva roky s námi žila senzační Okruszyna Arlet (Vítězka mezinárodní soutěže

       v norování králičích jezevčíků i mnoha výstav, poznámka překladatelky).Bohužel odešla

       příliš brzy.

MM: Udržujete kontakt s majiteli psů z vašeho chovu?

DC: Snažím se. Ti jezevčíci, kteří bydlí blízko, nejméně dvakrát ročně přijedou abych je

       upravila a vyškubala. Ne všichni mě za to milují.

MM: Vaši psi jsou kromě výstavních také pracovními, že?

DC: Ano, všichni moji jezevčíci jsou pracovní. V roce 1995 jsem jela se svým prvním

       jezevčíkem na soutěž v norování do Jaroszowki (Legnica). Za to musím poděkovat   

       pánům Czechovi Piekarskému a Ryszardu Nowickému. Ukázali mi, že ta nebezpečná

       zrzavá liška nemusí sežrat mého milovaného Juniorka. Od té doby pravidelně jezdím se

      svými psy na soutěže v norování, na barvě a ráda je pustím i do obůrky s divočákem.

      Pohltilo mě to natolik, že jsme vybudovali vlastní králičí noru, na kterém 10.5. 2003

      uspořádáme první soutěž.

         Kula a Pedel cvičí celoročně. V zimě na sněhu, v létě v terénu a ve vodě.

MM: Jezdíte často se svými psy na výstavy do zahraničí?

DC: Nepříliš často, tak 3-4x ročně. Snažím se zúčastňovat těch nejdůležitějších výstav,

       ovšem ne všechny jsou mi dostupné. Mám ráda zahraniční výstavy a jsem ráda, když

       moje psy ocení i cizí rozhodčí. Ovšem před dvěma lety se Drejk a Okruszyna nelíbili

       německému rozhodčímu. Všichni shodně tvrdili, že je to „za Malysze“. O měsíc později

      se oba stali vítězi Berlína. Zahraniční výstavy umožňují konfrontaci s cizím světem.

MM: Jak hodnotíte úroveň polských výstav?

DC: Naše výstavy mají hezčí úpravu. Myslím ale, že barevné katalogy, medaile, poháry i

       čím dál nápaditější věcné ceny zaclánějí pravý smysl výstav. Výstavy se stávají čím dál

      dražšími, přitom jejich kvalita není často nejvyšší a ani chování nás, vystavovatelů není

      vždy férové.

MM: Co je hlavním cílem chovu?

DC: Můj chov je moje hobby. Samozřejmě toužím, aby se mi rodili samí interšampióni, ale

        to není to nejdůležitější. Psi nám dávají spoustu radosti, pocitu bezpečí, spolupracují

        s námi.

MM: Jaké plány máte pro nejbližší roky? Další vrhy a výstavy, možná i nové plemeno?

DC: Myslím, že svůj chov nemusím zvětšovat. Plemena, která mám, ideálně odpovídají

       mně i mému prostředí. Třeba se zase narodí štěně, se kterým se nedokážu rozloučit.

       Mým snem je černobílý novofundlanďan. Ale sny jsou od toho, abychom je měli,

       nemusí se plnit nijak rychle.

Rozhovor vedla Monika Milian pro polský kynologický dvouměsíčník AS-ko, překlad Lenka Fairaislová