 |
| Návrat na "Informace ze zahraničí" | |
|
Měla jsem možnost v uplynulém roce navštívit
všechny vrcholové výstavy, které se v Evropě konaly a ráda
bych se v následujících řádcích pokusila zprostředkovat
vám dojmy z nich i porovnání s našimi výstavami.
Kromě světové výstavy, o které již psali i jiní autoři
a která je rozhodně nejvyšší a nejprestižnější výstavou,
kterou každoročně FCI pořádá, to byla podzimní evropská výstava
FCI v Poznani a pak již tradiční Evropská VDH výstava v Dortmundu.
V neposlední řadě i oblíbená a silně obsazovaná „Bundes“
výstava, která se koná také v Dortmundu vždy na podzim. Německo
jako uznávaná evropská kynologická velmoc pořádá kromě své
spolkové výstavy i Evropskou VDH. Pravděpodobně nejvhodnějším
místem pro pořádání skutečně velkých výstav v Německu
je právě Dortmund (byla zde například světová výstava v roce
1991). Vestfálské výstavní haly poskytují skutečně výborné
zázemí pro několik tisíc psů, jejich majitele, diváky i pro
prezentaci jednotlivých chovatelských klubů a pro prodejce nejrůznějších
kynologických potřeb.
V květnu v Dortmundu proběhla Evropská VDH výstava
za účasti 5744 psů 251 plemen. Konala se jako třídenní akce a
kromě klasických čekatelství CACIB, CAC Německa, VDH CAC,
Evropský VDH vítěz mladých, dostal každý CACIB i titul Evropský
VDH vítěz 2000. Na této výstavě byla ještě nejvyšší zadávanou
známkou ve třídě mladých velmi dobrá, respektive SG/J - „sehr
gut/jugend“ a psi a feny s oceněním SG/J 1 získali titul
Europajugendsieger VDH. Zajímavé na německých výstavách je pro
jezevčíkáře i fakt, že nejvyšší tituly (CACIB+ES VDH, res.CACIB
a BOB) jsou zde zadávány po skončení posuzování v kruzích
ve velkém čestném kruhu za účasti všech rozhodčích, kteří
zde tento den jezevčíky posuzovali. Každý rozhodčí zadá titul
plemeni, které předtím posuzoval a jeho rozhodnutí je sledováno
zraky nejen diváků, ale i dalších odborníků. Vítězství ve
skupině je pak zadáváno jako na všech ostatních výstavách při
závěrečných soutěžích předem určeným rozhodčím.
Samozřejmostí na této výstavě jsou prostorné kruhy,
koberce na celé ploše výstavy, bezchybná organizace, pravidelně
psané výsledky všech oceněných psů na tabulích v kruzích,
které jsou psány na jednotlivé listy a ty jsou pokládány tak,
aby si je kdokoli ze zájemců mohl opsat. O světové výstavě
v Miláně toho bylo uvedeno již dost,
je snad dáno
mentalitou Italů, že na rozdíl od precizního Německa, zde všechno
probíhá mnohem živelněji a organizace mnohdy skřípe. Ovšem
15.194 psů je opravdu mnoho i na světovou výstavu a jistě toto
množství dalo pořadatelům zabrat. I zde byly dostatečné
prostory, koberce v kruzích, ale posuzování jednotlivých tříd
nemělo přesný řád, respektive v jednotlivých kruzích se
pořadí, v jakém byli psi posouzeni lišilo. Zjistit výsledky
bylo mnohdy dobrodružství hodné Sherlocka Holmese, i když
tituloví psi se poměrně brzy objevili na internetových stránkách.
I zadávání titulů je poněkud neevropské. O CAC spojený zde s Champ.ENCI
(Italská kynologická organizace) soutěžili pouze první dva
jedinci ze třídy otevřené, porovnáváni s prvými dvěma
ze třídy pracovní. Druhý nejlepší pak dostává r.CAC. O CACIB
a tím i vysněný titul „Světový vítěz“ se utkávají
nejlepší jedinci z běžných dospělých tříd (mezitřída,
otevřená, pracovní a šampiónů). Mimo klasických vítězů
plemene (BOB), o které stejně jako jinde soutěží nejlepší
mladí s nejlepšími dospělými, (zde tedy Světoví vítězové
se Světovými vítězi mladých), jsou zde vybíráni v jednotlivých
plemenech i BOBové štěňat, mladých a veteránů. Právě tak se
po skončení posuzování v každém kruhu vybere i nejlepší
pár z těch, které jsou v rámci plemene přihlášeny a
jen ti nejlepší se pak mohou zúčastnit závěrečných soutěží.
I tak ovšem byly závěrečné soutěže monumentálně obsazeny, v každém
ze čtyř výstavních dnů soutěžilo několik desítek párů i
chovatelských skupin a když nastoupili nejlepší mladí (štěňata,
veteráni...) téměř se do ohromného kruhu nevešli a vybrat zde
nejlepšího bylo ještě těžší než jinde.
Po skončení posuzování přicházejí vystavovatelé do
kruhu, kde jim personál vydá posuzovací lístek a případně zapíše
výsledek do průkazu původu.
Bohužel i na této světové výstavě konečné výsledky někdy
ovlivňovaly více jiné faktory, než prostá kvalita předváděných
psů. Například v kruhu dlouhosrstých trpasličích jezevčíků
předváděl francouzský rozhodčí nešvary, na které nejsme na
našich výstavách u tohoto plemene rozhodně zvyklí. Přátelské
hovory vedl s kdekým za „provazem“, ráno se bouřlivě přivítal
a celý den přátelsky bavil s německou vystavovatelkou, která
čtyřikrát během dne nastoupila do kruhu a čtyřikrát jej
opustila s titulem Světový vítěz (mladých i dospělých, u
psů i fen). Nebavil-li
se rozhodčí právě s někým z korony, věnoval svou
pozornost především atraktivní tlumočnici a vystavovatelé měli
často dojem, že si jejich
psů za nemalé výstavní poplatky velmi málo všímá. Italští
rozhodčí zase projevovali značný patriotismus a vesměs zadávali
tituly výhradně italským majitelům.
Zajímavostí v italských katalozích je bližší představování
rozhodčích, kde se dozvíme od kdy a jaká plemena dotyčný chová
i posuzuje, kde všude posuzoval, v jakých kynologických
organizacích pracuje a také co případně publikoval.
Závěrečné soutěže končily až v 19 hodin a byly méně
honosné než před dvěma lety na evropské výstavě v Janově
i než na jiných vyšších typech výstav jinde v Evropě.
Prostor byl menší než v Janově a o velkoplošných obrazovkách
a katalogových číslech předváděných psů si mohli přihlížející
nechat jen zdát. Stejné bylo pouze brilantní moderování italského
rozhodčího Nicoly Ariniho.
Nicméně soutěže diváky uchvátily přinejmenším počtem
účastníků. V soutěži chovatelských skupin bylo možné
vidět vystavovatele, kteří předváděli množství typově i
barevně stejných zvířat. Italská chovatelka vedla na jednom vodítku
12 krátkosrstých čivav - všechny v jedné plavé barvě, přátelské
a dobře ovladatelné. Na třetím místě se v sobotu umístilo
osm dlouhosrstých modrých kolií - byly skutečně nádherné a
ocenila jsem, že byly předvedeny právě v této chovatelsky
náročné barvě. Ovšem zvítězili pouze tři bobtailové, kteří
sice byli pěkní, ale zvláštní bylo, že sice patřili jedné
majitelce, ale pocházeli ze dvou různých chovatelských stanic
(sic!).
Evropskou VDH výstavu pořádá Německo každoročně na jaře
v Dortmundu - ve výborných podmínkách. S německou
precizností je zde zajištěno zprostředkování výsledků
posuzování hned po jeho skončení pro všechny zájemce. Známka
či titul všech posouzených zvířat je napsán na papírovou
plachtu v každém kruhu a pro všechny k dispozici. Na německých
výstavách je vítězství plemene (BOB) zadáváno až po skončení
posuzování v čestném kole a veřejně, nejen před diváky,
ale i před ostatními rozhodčími je zadává vybraný rozhodčí.
Moderuje obvykle vysoký klubový funkcionář.
Spolková výstava v Dortmundu se koná vždy na podzim
(letos v polovině října) jako třídenní akce a
vloni šlo o dublovanou výstavu - všechna plemena byla během
těchto tří dnů posuzována dvakrát. Začínalo se v pátek
odpoledne a končilo v neděli navečer. Psi zde získávali
stejné tituly, ale nemuseli být přihlášeni na oba termíny, i
když jejich přihláška byla v takovém případě finančně
zvýhodňována. Stejní rozhodčí posuzovali pokaždé v jiném
kruhu jiné plemeno. Během roku došlo v Německu ke změně výstavního
řádu a tak na podzim dostávali mladí již místo SG/J známku výborná,
stejně jako jinde ve světě a soutěžili prvně i o čekatelství
německého junior šampióna. V čestném kruhu pak byl zadáván
i rezervní titul pro výborného II. ze třídy mladých.
Bundessieger byl rozlišen římskou číslicí podle toho, zda jej
pes dostal v pátek či v neděli.
Pouze některým psům se podařilo zvítězit v obou výstavních
dnech, i když pravdou je, že někteří favorité byli vystavováni
jen v jednom dni. Dvojnásobnou Spolkovou vítězkou (a také vítězkou
skupiny IV.) se stala především krásná hladkosrstá ULTRA vom
Golf (též Světová vítězka 2000 a BOG ze Světové výstavy), dále
pak drsnosrstá standardní ERIKA v.Gestmoor, hladkosrstý trpasličí
JOST v.d.Karlshofer Wiese, drsnosrstá trpasličí VITA v.Dornenfeld,
oba hladkosrstí králičí (především díky minimální
konkurenci) - DAUMLING v.d.Karlshofer Wiese a ONDRA de la Voute Azurée
a drsnosrstý králičí EDDY v.Dinklage. Spolkovými vítězi mladých
se v pátek i v neděli stali tito jezevčíci: drsnosrstý
standardní Sudebok VORONOFF, hladkosrstý trpasličí PAIN d´EPICE
de la Voute Azurée a dlouhosrstá králičí TOXI v.d.Beecker Hohe.
Pořádáním Evropské výstavy FCI bylo letos pověřeno
Polsko, které je ze všech „východních“ zemí zřejmě na
nejvyšší kynologické úrovni, jak množstvím chovaných psů,
jejich kvalitou i množstvím pořádaných výstav, z nichž
mnohé se konají ve výborných podmínkách. Nejvhodnějším místem
pro pořádání kryté výstavy na evropské úrovni je v Polsku
Poznaň, což se potvrdilo i koncem října 2000. V Poznani se
konala výstava již po pětatřicáté a této evropské se zúčastnilo
téměř 8.800 psů 288 plemen. Katalog byl výborně zpracován (což
je ovšem v Polsku běžné), kruhy byly ohromné, pokryté
koberci. Ohraničeny byly lavičkami, takže místa k sezení
bylo při rozloze každého kruhu většinou dost. Výsledky obvykle
uváděny nebyly, což byla jediná vada na kráse této jinak
kvalitní výstavy.
Doprovodné programy jsou už dnes na všech zahraničních výstavách
samozřejmostí a často mají skutečně vysokou úroveň, i když
milovníci jednotlivých plemen, kteří tráví celý den u „svého“
kruhu, si jich příliš neužijí. Ale ony jsou také určeny spíše
laické veřejnosti, kterou zábavnou formou seznamují s různými
kynologickými aktivitami.
Pro rok 2003 se o pořádání Evropské výstavy uchází
sousední Slovensko a myslím, že se máme nač těšit. Slovensko
sice nemá rozlohu ani počet chovatelů jako Polsko, ale přesto se
slovenské výstavy velmi přibližují svou úrovní těm „západním“.
Výstaviště v Nitře a Trenčíně není nutné pejskařům příliš
představovat - zvláště nitranské poskytuje azyl vystavovatelům
již tři desetiletí. Trenčín se také v posledních letech
již dobře zavedl a to nejen atraktivním termínem zkraje roku.
Vloni mě příjemně překvapila i slovenská národní výstava v Prešově.
Prešov je sice pro našince poněkud „z ruky“, ale jedinou jeho
chybou je to, že by se sem sotva vešlo několik tisíc psů. Pro několik
set je tu ale nečekaně krásné prostředí - krásné kruhy a
vynikající hala pro závěrečné soutěže včetně velkoplošné
obrazovky a tribun podél celého „čestného kruhu“.
A naše výstavy? Sotva si lze představit, kde by bylo možné
uspořádat výstavu vyššího typu, která má dnes již přísné
nároky na zabezpečení. Kruhy jsou často neúměrně malé, zvláště
pro posuzování velkých a pohyblivých plemen, o kobercích v kruzích
si na naprosté většině výstav mohou naši vystavovatelé nechat
jen zdát. Mnohdy nevyhovuje ani prostor okolo kruhů, zvláště
tam, kde kruhy na sebe navazují a tak zbývají pro diváky jen dvě
volné strany, leckdy těsně u stěny malé haly. A závěrečné
soutěže? V Českých Budějovicích, Praze-Chuchli a Mladé
Boleslavi se odbývají obvykle venku, v případě nepřízně
počasí pak v hale, ale ani v jednom případě není
dost místa pro diváky, takže dobře vidí jen malá část z nich.
I proto diváci opouštějí výstavu dříve než je v zahraničí
zvykem. V Brně probíhají soutěže nově na koberci, ale ani
zde diváci příliš dobře nevidí, i když podstatně lépe než
na dalších mezinárodních výstavách. Čestný kruh je v Brně
mnohem větší a je k němu přístup z obou delších
stran. Z méně výhodného úhlu pak mohou diváci sledovat
soutěže i z horních ochozů. Celkem nadějně se jeví nově
pojatá mezinárodní výstava v Litoměřicích, kde se letos
právě objevily koberce v některých kruzích, ale i zde je závěr
omezen na venkovní pódium, které není na tak monstrózní akci
dostatečně velké. Je to zajisté problém peněz, pronájmy zajímavých
prostor zvláště ve velkých městech jsou neúměrně drahé, ale
přesto se vtírá otázka: Jak to řeší jinde? |
|