Další příspěvek z ročenky polského klubu jezevčíka

Chovatelem skvrnitých jezevčíků (vzpomínka)

Moje příhody s hladkosrstými jezevčíky začaly v roce 1960.

Jednoho dne mě kolegyně ze zaměstnání poprosila o pomoc při výběru jezevčíka. Jeli jsme spolu na adresu inzerující štěňata a vybrali jsme pejska. Ve vrhu byla ještě černá fenka s pálením, která se mi velmi zalíbila. Po rodinné poradě jsme ji koupili a to byl začátek. Jmenovala se Csibi. Od prvního dne se stala rodinným příslušníkem. Byla jedinou z našich psů, která vítala příchozí na terase, ceníce zuby v úsměvu. Tehdy jsem se rozhodl, mít u provždy jen jezevčíky. Vydal jsem se do kynologického spolku, abych zařídil pro Csibi žádost o rodokmen (dnes už taková možnost pro jedince bez průkazu původu neexistuje – poznámka redakce). Pak jsem ji vystavil v Sopotech a v Poznani, kde získala výbornou a velmi dobrou. Pak jsem pro ni začal hledat černého krycího psa s rodokmenem. V roce 1962 se mi na výstavě v Poznani zalíbil černý český šampión ROMY Saklikower, který během svého pobytu v Polsku nakryl fenku KRASKA z Podkowy Leśnej. Rozhodl jsem se koupit z tohoto vrhu psa, byl to BORK z Zielonego Boru. 8.května 1964 jsem si nechal zaregistrovat název chovatelské stanice „Talpa“.

Po šesti letech chovu, 17.září 1970 se ze spojení BORK z Zielonego Boru – AGATA Artenis (fena pocházející v přímé linii po Csibi), narodilo se první skvrnité štěně FUGA z Bramy Źulawskiej. Byla to výjimečná fenka – hnědá, pokropená velkými i malými skvrnami. Rozhodl jsem se ji koupit. Doma se nazývala Kropka (tečka) aby lidé, které jsem potkával při vycházkách neměli žádné pochyby o tom, kterého psa volám.

Ovšem uznání bikolorního zbarvení a získání rodokmenu pro Kropku nebylo jednoduché – byl to první a jediný exemplář té barvy v Polsku a chyběla odborná literatura na téma zbarvení jezevčíků. Konečně, po dlouhém starání, díky zaangažovanosti a neústupnosti tehdejší předsedkyně chovatelské komise gdaňského kynologického spolku, paní Teresy Szydlowské, podařilo se získat schválení hlavní organizace a průkaz původu pro Fugu. Na výstavách v Toruni, Sopotech, Poznani, Olštýně i Varšavě dostávala ocenění výborná či velmi dobrá a vyvolávala zájem publika a nezřídka i konsternaci u rozhodčích.

Mým cílem se stalo získat od Fugy skvrnitá štěňata. Dvakrát byla kryta černopáleným šampiónem ALI v.d.Quelle. Oba vrhy byly pěkné a vyrovnané, ale všechna štěňata černá s pálením. V té době již BORK nežil a výjezd na krytí do Československa nepřinesl žádný výsledek. Teprve v dalším vrhu, po psu z mého chovu – Gustaw Paszczak z Talpy (krytí matky synem, vnukem JOMADARa de Thur), bylo jedno štěně – fenka – skvrnité. To byla HECA z Talpy. Byl to nakonec poslední vrh Fugy. Po porodu nastaly komplikace a pro bezpečnost feny nebylo další krytí žádoucí. Ve velmi dobré kondici se dožila šedivého věku 14 let a ve třinácti ještě byla nejstarší seniorkou na výstavě v Sopotech.

HECA z Talpy byla velmi pěkná fena, mnohokrát výborná i vítězka mnohých výstav. Podle popisů rozhodčích elegantní, ušlechtilé hlavy, výborný hřbet, perfektní končetiny. Vkládal jsem v ní ohromné naděje na rozšíření pestrých jezevčíků a nezklamal jsem se. Ve svém druhém vrhu, 9.dubna 1981 porodila Heca tři skvrnitá štěňata – dvě fenky a psa a kromě nich i černého psa a červenou fenku.

Skvrnitého psa jsem si nechal pro vlastní chov, byl to JAKI z Talpy. Vystavoval jsem jej v Bydgošti, Čenstochové a Sopotech. Vždy byl výborný a výroky rozhodčích zněly: pes správné kostry, rovného hřbetu, velmi dobré spodní linie, méně ušlechtilá hlava, správné, silné kosti, originální zbarvení. Jaki splnil moje očekávání a stal se otcem mnoha vícebarevných jezevčíků.

V srpnu roku 1983 se ze spojení Gustaw Paszczak z Talpy – INEZ z Talpy narodil první tříbarevný jezevčík v polské historii. V kruzích hladkosrstých jezevčíků se stále častěji kromě černých a červených jezevčíků začali objevovat i bikolorní a trikolorní. Přelo 80. a 90. let byl érou jejich největší popularity. Často je bylo možné potkat na výstavách i na ulicích a nikdo už si je nepletl s bassety, což bylo dříve běžné. Měl jsem radost, že se mi podařilo rozšířit toto zajímavé zbarvení jezevčíků.

Dokud žil Jaki, nesháněl jsem do chovu druhého psa. Jaki by nesnesl konkurenci mladého samce a musel bych změnit charakter chovu z domácího na kotcový, což jsem neměl v úmyslu. Jaki odešel v roce 1995 a po jeho smrti jsem již psa neměl.

Celkem se v mém chovu narodilo 17 skvrnitých štěňat. Nejvíce z nich – 9 – vrhla černopálená LINKA z Talpy. Bohužel jsem o ni přišel kvůli ochrnutí. Byl to můj jediný jezevčík, který měl problémy s páteří. Dcera Linky, dvoubarevná OTA z Talpy nesplnila moje očekávání, které jsem v ní vkládal a nepodařilo se mi po ní získat vhodného nástupce Jakiho ani fenku, která by mohla pokračovat v chovu. Můj chov tedy skončil přirozeně, úmrtím mých psů.

Hubert T w a r d o w s k i