Pracovní část chovných podmínek pro jezevčíky

Pro standardní jezevčíky je již od roku 1993 povinné pro zařazení do chovu úspěšné absolvování jakékoli povrchové zkoušky s hodnocením hlasitosti na stopě zvěře a zkoušky z norování. Hlasitost na stopě zvěře se zkouší především na zkouškách vloh (obecně zvaných „jarní“, protože se obvykle pořádají v měsíci květnu), dále pak na lesních, podzimních, honičských a všestranných. Standardnímu jezevčíkovi stačí absolvovat je jakkoli úspěšně (tedy v  I. až III.ceně), ale právě z disciplíny „hlasitost“ nesmí získat nižší známku než 3. Norování, u nás pořádané výhradně jako bezkontaktní (pes se s liškou dostane do kontaktu jen tak, že jsou obě zvířata oddělena kovovou mřížkou) musí „standard“ složit také v podstatě s jakýmkoli výsledkem (k úspěšnému absolvování stačí, aby z žádné ze čtyř disciplín nedostal 0), ale v disciplíně „ochota k práci“ nesmí být oceněn hůře než známkou 3 a v disciplíně „hlasitost“ je nejnižší možná známka pro chovnost 2. Pro úplné laiky dodávám, že lovecký pes může na zkouškách z jednotlivých disciplín ziskat známku 4 - 0, přičemž 4 je nejvyšší ocenění.

Trpasličím a králičím jezevčíkům u nás stačí k uchovnění jakákoli zkouška podle zkušebního řádu ČMMJ, složená v I. - III.ceně, bez jakýchkoli limitních známek.

Povrchové zkoušky pro standardní jezevčíky jsou nejjednodušší jarní - tedy zkoušky vloh, které jsou zkouškami vloh v pravém slova smyslu, což znamená, že má-li jezevčík dostatek vrozených loveckých schopností, není třeba žádného náročného tréninku. Zjednodušeně lze říci, že šikovného jezevčíka by bylo možné vzít na tyto zkoušky bez jakékoli předchozí přípravy. Také se to tak někdy i praktikuje, i když pro klid svědomí a určitou jistotu ve zdárný výsledek přeci jenom není možné tento způsob doporučit.

Kdy začít? Není nutné mladého jezevčíka zatěžovat do 10 měsíců věku, jeho lovecké vlohy rozhodně nezakrní, necháme-li mu trochu času. Přílišná námaha neprospívá ani jeho figuře ani jeho pozdějšímu zájmu. Psík, který má všechno za sebou již jako štěně někdy v pozdějším věku nejeví zájem především o méně atraktivní disciplíny (barva). Kromě zkoušek vloh, které může jezevčík skládat v jakémkoli věku, je pro ostatní zkoušky limit nad 10 měsíců (povrch) a 12 (norování). Horní hranice určená samozřejmě není.

Jak tedy zjistíme, zda můžeme s naším jezevčíkem tyto zkoušky zkusit? Nemyslivci by se především měli domluvit s nějakým myslivcem, kdy a kde mohou svého jezevčíka pustit. Nejlepší je, když se takový nácvik odbývá za přítomnosti tohoto myslivce, protože jinak může být majiteli v nejlepším případě zle vyčiněno, v horším riskuje usmrcení psa jiným myslivcem. Je dobré psa pouštět tam, kde je naděje na výskyt zaječí zvěře a kde je přehledný terén, dostatečně vzdálený od silnic a frekventovaných cest. Zkoušky, jak jsem již psala, bývají plánovány nejčastěji na květen a je tedy dobré začít s nácvikem nedlouho před tím. Především proto, aby na polích byl již vzrostlý porost, který umožňuje zajícům určitý kryt a zamezí také tomu, aby zajíci měli přehled, kdo se k nim blíží a neprchali, když jsme ještě s nezkušeným psem příliš daleko od nich, než aby je mohl zaznamenat.

Pes, který se motá okolo našich nohou a nevzdálí se více než na pár metrů má jen malou šanci na to, že „vypíchne“ zajíce, bude si jej moci prohnat, předvede své vlohy a pochopí oč jde. Na dobu výcviku na poli zapomeňte na oprávněný strach, který o svého jezevčíka máte a nebraňte mu, když se od vás vzdálí. Nepřivolávejte jej zpět, když se s rozkmitaným ocáskem rozběhne po stopě. Ideální je, když pes při nejprve neplánovitém pobíhání po poli narazí na „zamáčknutého“ zajíce (tedy takového, který leží přikrčený a doufá, že bude přehlédnut), „vypíchne či vyrazí“ jej (zvedne a donutí k úprku) a dříve či později začne štěkat. Nedivte se, použije-li pes pro „hlášení na stopě zvěře“ vám neznámý vyšší - ňafavý tón, bývá to běžné. Může se stát, že pes zajíce ani neuvidí, narazí na jeho čerstvou stopu (to tehdy, zvedl-li se zajíc krátce předtím, ale pes jej nezpozoroval), sleduje ji se zaujetím a nehlásí. Zvláště vlohový pes štěká i takovémto případě, ale nermuťte se, jestliže tomu tak není. Větší část jezevčíků se rozhlásí až poté, co si zajíce skutečně prožene. Někdy dokonce až na několikátý pokus.

Na zkouškách dostane pes v této disciplíně 3 nebo 4 tehdy, hlásí-li evidentně na stopě zvěře, případně i s určitými odmlkami. Hlásí-li výhradně „na viděnou“ - tedy jen tehdy, jestliže zajíce (případně jinou zvěř, nejčastěji srnčí) vidí, měl by být hodnocen známkou 2. Nejen vy, ale i někteří rozhodčí by si ale měli uvědomit, že i tehdy, když se člověku zdá, že pes ještě zajíce vidí, nemusí tomu tak být. Zkuste si lehnout na zem a mít tak hlavu ve výši hlavy jezevčíka, uvidíte, jak daleko uvidíte (spíš neuvidíte).

Nemá-li váš jezevčík příliš velkou snahu na poli zvěř hledat, můžete požádat majitele jiného, zkušeného psa, aby jej pustil společně s vaším. Bylo by ale dobře, aby se psi alespoň trochu znali a aby byli také zhruba stejně velcí a pohybliví. Jezevčík rozhodně nestačí v tempu ohaři, asi ani jinému většímu psu, trpaslík zase stěží stíhá standarda apod.

Máte-li jistotu, že pes hledá, sleduje stopu zvěře a hlásí, máte již o úspěch ve čtyřech disciplínách prakticky postaráno. Pes by měl vždy hledat - „slídit“ před svým vůdcem (rozhodně ne za ním), v dostatečné, ale ne zase příliš velké vzdálenosti (ideální je 80-120m). Jak již jsem uvedla, neměl by se pánovi motat okolo nohou, pobíhat za ním, ale ani se okamžitě rozběhnout a prchnout v přímém směru neznámo kam. Měl by hledat plánovitě, prohledávát terén křížem krážem, je to tak správné a dobře to vypadá. Když pes běží doprava, snažte se jej písknutím na sebe upozornit a ukažte mu rukou směr vlevo a naopak.

Dobré je před zkouškami zjistit, zda pes nereaguje bázlivě na výstřel z brokovnice. V tom vám jistě opět vyjde vstříc spřízněný myslivec. Pokud tuto možnost nemáte, zkuste alespoň výstřel ze startovací pistole („poplašňáku“) či alespoň „bouchněte“ nafouknutý papírový pytlík. Většina jezevčíků má natoli dobré nervy, že jim tyhle rány vůbec nevadí, pokud se některý jezevčík náhodou bojí, je to nejspíš důsledek nějaké negativní zkušenosti. Ovšem v takovém případě je téměř vyloučené, že by se takového strachu zbavil a měl šanci zkoušky úspěšně absolvovat.

Pak už vám zbývá jen vyzkoušet disciplínu „stopa vůdce“. Na zkouškách to probíhá obvykle tak, že jeden rozhodčí přidrží vašeho psa a druhý s vámi odchází. Nejčastěji se spolu ukryjete v nedalekém remízku a první rozhodčí pak vypustí psa, kterého se do té doby snažil držet tak, aby váš odchod nemohl sledovat. Pes ve většině případů běží směrem, kterým jste odešli a snadno vás najde. Problém může nastat u zvlášť lovecky náruživých psů, kteří se místo hledání vůdce vydají hledat pro ně atraktivnější zajíce. Proto také tato disciplína bývá zkoušena až jako poslední, rozhodně až po „slídění“, kdy už je pes dostatečně vyběhaný. Pes se také může rozhodnout vrátit ke koroně místo hledání pána, který si nejspíš někam odskočil a jistě si psa sám rád najde. Pozor na to, jdete-li na zkoušky ještě s dalším lidským (i psím) členem vaší domácí smečky. Než riskovat vypadnutí na této závěrečné jednoduché disciplíně, je lepší požádat v takovém případě rozhodčího, zda byste na stopu pána mohli jít oba, případně rodinného příslušníka raději nechat doma.

Další nenáročnou disciplínou je chůze na řemeni. K tomu potřebujete vodítku s karabinkami na obou koncích a očky v jeho průběhu, které si zavěsíte přes pravé rameno tak, abyste mohli psa při levé noze připnout. Pes by se neměl na vodítku škrtit a vhodné není ani příliš dlouhé vodítko, které psu umožňuje, aby se coural daleko za vámi nebo vás přebíhal. V průběhu zkoušení totiž nesmíte vodítko přidržovat rukou a korigovat tak chůzi psa. Pes by měl jít vedle vaší levé nohy nebo za vámi, nesmí vás předbíhat, nechat se táhnout ani se zaplétat do stromů a keřů, které míjíte. Rozhodčí vás obvykle pošle po menším okruhu, který zahrnuje právě i stromky a keře. Při nácviku vám pomůže proutek, nejlépe s listím na slabším konci, kterým psa lehce plesknete přes čenich vždy, když se vás snaží předejít. Nepřežeňte to ale, aby se pes naopak bázlivě nevlekl za vámi.

Tolik tedy ke zkouškám vloh. Ještě pro úplné začátečníky: nejprve si zjistěte termíny zkoušek a přihlašte se na některé z nich. Větší naději na přijetí v případě zvýšeného zájmu máte v okrese (obvodu v případě Prahy), kam spadáte bydlištěm. Přihlásit se lze na určeném tiskopise, který získáte na každém okresním (obvodním) mysliveckém spolku. Adresy OMS najdete například na těchto internetových stránkách. Tam také podáváte přihlášku ke zkouškám. Poštou (či osobně na spolku) pak dostanete propozice, obvykle se složenkou na úhradu startovného, které zůstává pořadateli i v případě, že se nedostavíte nebo zkoušku neuděláte. Startovné činí obvykle 150 - 400 Kč. Na zkoušku se dostavte včas podle propozic, kromě psa nezapomeňte také jeho průkaz původu, očkovací průkaz (v případě zkoušky v jiném okrese, než ve kterém bydlíte potvrzený vaším veterinářem, který deklaruje, že pes je zdráv a že u vás není nepříznivá nákazová situace), potřebné vodítko, hladký, nestahovací obojek a píšťalku (na zkoušky vloh). Myslivec, který má zbraň a zbrojní průkaz by měl mít sebou brokovnici. Samozřejmostí na zkouškách loveckých psů je přiměřené oblečení. Mělo by být v přírodních barvách (zelené, hnědé, černé) a boty zvolte s přihlédnutím k terénu a počasí.

Zkoušky začínají představením rozhodčích a losováním pořadových čísel, podle kterých pak psi nastupují na jednotlivé disciplíny. Před nástupem na první disciplínu (obvykle slídění, jde-li o ZV) se vůdce představí rozhodčím slovy: „Vůdce XY se psem AB - zde uvedete jméno psa a chovatelskou stanici podle průkazu původu - jsou připraveni k disciplíně slídění“). Absolvujete-li jiné disciplíny u jiných rozhodčích, měli byste se představit i jim.

Rozhodnete-li se absolvovat lesní zkoušky, přibydou vám k výše uvedeným disciplínám ještě některé další, mnohdy výcvikové. Například nahánění (což je prohledávání houštin psem bez přímého ovlivňování vůdcem), následování a odložení (viz níže u barvářských zkoušek). Na lesních zkouškách se nezkouší stopa vůdce. Honičské zkoušky jsou nejpřirozenější, protože v podstatě probíhají totožně s naháňkou na divočáky. Ovšem i na ně musíte psa připravit a vycvičit (odložení, ochota k práci na černou zvěř v obůrce, práce na uměle založené nepobarvené stopě...). Podzimní zkoušky nejsou pro jezevčíky typické, protože předpokládají práci ve vodě a přinášení drobné zvěře. Přesto je někteří jezevčíci dokáží úspěšně zvládnout. Nejnáročnější jsou zkoušky všestranné, které mají disciplíny převzaté z jiných zkoušek.

Norování je dnes výrazně jednodušší než dříve a jsou je schopni absolvovat i psi, kteří by „na ostro“ norovat nechtěli. Pro nácvik na tyto zkoušky se neobejdete bez dojíždění na umělou noru (kde se ve vašem okrese nachází se dozvíte opět na příslušném OMS. Někdy je ovšem výhodnější optat se i v sousedních okresech, zda nemají noru blíže k vašemu bydlišti). Tam vám zkušení normistři poradí s výcvikem. Někteří jezevčíci mají o práci v noře zájem hned na poprvé a již při prvním tréninku dokáží pracovat tak, jak je potřeba na zkouškách. U jiných je třeba delší doby, aby se osmělili a norování je začalo bavit. Když jste se přesvědčili, že váš pes celý průběh zkoušky zvládá, nemá smysl dále trénovat. Maximálně vám mohu doporučit, zkusit si to ještě na noře, na kterou půjdete dělat zkoušky. Dostat se na zkoušky v norování je jednodušší než na povrchové, protože počet zkoušených psů není prakticky omezen a dnes již bývají záležitostí především jezevčíků. Přílišný trénink v norování za zarážkou psa často znudí a mohl by přestat mít o norování zájem.

Majitelé trpasličích a králičích jezevčíků si mohou vybrat, na kterých zkouškách psa či fenku „uchovní“. Má-li jejich pes dostatek temperamentu a vloh jsou i pro ně nejjednodušší zkoušky vloh. Podobně snadné je norování u psů, kteří jsou natolik sebevědomí a ostří, že jim norování nedělá potíže. Jezevčíci, kteří mají méně lovecké vášně anebo byly jejich lovecké vlohy potlačeny, obvykle zvládnou alespoň zkoušky barvářské, které jsou složitější tím, že jsou více založené na výcviku, ale nejsou k nim natolik nutné výrazné lovecké vlohy.

Pro nácvik na barvářské zkoušky je samozřejmě zase nejlepší máte-li po ruce odbornou pomoc. V opačném případě začněte tím, že si někde na jatkách zajistíte hovězí krev. Není to nijak složité, hovězí krev je pro řezníky odpad, a tak stačí dodáte-li někomu patřičnou nádobu (malý plastový kanystr nebo pet-lahev) a požádáte jej, aby vám krev „nachytal“. Necháte-li krev tak, jak je, srazí se vám natolik, že ji nebude možné z nádoby ani vylít. Pak nezbyde než ji rozmixovat, ale jednodušší je použít něco, co zabrání jejímu srážení. Doma si krev rozdělte do menších, nejlépe plastových lahví a uložte do mrazáku. Před jejím použitím ji nezapomeňte včas vyndat a nechat rozmrazit. Na nakapání jedné barvy vám bude stačit 1/4 l krve. Lahev, kterou k nakapání použijete opatřte kromě normálního na přepravu i dalším uzávěrem, ve kterém jsou raději dva dostatečné velké dírky, aby krev snáze odtékala. Někdy se otvory ucpou sraženými kousky krve, na to si dávejte při kapání pozor. Nemáte-li takový uzávěr, stačí do hrdla lahve nacpat dostatečné množství větviček, které krev proopoušít, ale zabrání jejímu okamžitému vylití.

Vždy doporučuji označit si přesně trasu, po které jdete, protože nemůžete spoléhat na to, že budete za několik hodin přesně vědět, kudy jste šli anebo že najdete krev na zemi. Barvu kapejte vždy v lese a stromy okolo nichž procházíte je nejsnažší označit nastřihanými proužky novin, které připevníte na stromy rozevřenou kancelářskou sešívačkou. Stromy lze také označit křídou, ale papírky se snáze odstraňují.

Pro barvářské zkoušky budete potřebovat kromě vodítka se dvěma karabinami a hladkého nestahovacího obojku ještě i barvářský řemen.

První stopu udělejte poměrně krátkou, stačí třeba 10 - 30m. Když ji pes dobře vypracuje, můžete rovnou přejít na „zkouškovou“ délku, která je 600 kroků, tedy cca 450m. Stopa na zkouškách často nevede přímo rovně, i když nebývá zvykem, že by se nějak mimořádně lomila. Vede většinou přes téměř jakýkoli terén, maliním, ostružiním, někdy i přes cestu či potok.

Nebojte se trénovat v jakémkoli počasí, protože i zkoušky se konají za každého počasí. To se samozřejmě týká i všech dalších zkoušek, nejen barvářských. Pobarvená stopa na zkoušky má být nejméně 12 hodin stará, což znamená, že je obvykle kapaná v předvečer zkoušek. Nemějte strach ze „starých“ stop, brzy zjistíte, že to psu obvykle nevadí a taková stopa jej zajímá více než stopa zcela čerstvá. Při tréninku je dobré jít na stopu nakapanou ráno navečer anebo ji připravit odpoledne a se psem ji absolvovat ráno. Ani trénink práce na barvě není dobré přehánět, protože to psa nebaví tolik, jako prohánění zajíců či skutečné norování a jeho výkonnost může časem klesat. Něco jiného je, když pes dohledává skutečně poraněnou zvěř na přirozené stopě, ale hovězí krev je jen náhražka, podobně jako bezkontaktní norování pro norníka. Nedoporučuji trénovat před barvářskými zkouškami na skutečné dohledávce postřelené zvěře, protože pak už hovězí krev psu neříká vůbec nic. Je to stejné jako bezkontaktní norování pro psa, který noruje v myslivecké praxi. A rozhodně zkoušejte barvu v každém počasí, které na zkoušky může připadnout. Jdete-li na bravářské zkoušky v létě, trénujte i v tropickém vedru (to ovšem stopě svědčí méně než déšť) a kdykoli i v dešti či po něm.

Na konec barvy je dobré dát něco, co psa motivuje. Nejvhodnější je srnčí deka nebo alespoň spárek (část srnčí nožky) - obojí lze získat od myslivců, ale pokud to vašemu „neloveckému“ psu mnoho neříká, je pro něj větší motivací třeba miska s krmením. Ale pozor, dáte-li ji na konec stopy při jejím nakapání, nemusíte se s jejím obsahem (ani dekou či spárkem) později již setkat. Ještě méně lze ale doporučit donést to na konec stopy předtím, než na ni jdete se psem. Rozhodně ne tím způsobem, že vy nebo někdo jiný půjde po stopě. Lepší je udělat ukončení barvy poblíž nějaké cesty, na místě které najdete a odměnu tam dát. Praktici také nedoporučují chodit po stopě v protisměru toho, jak byla kapána. Prý to pes pozná, odkud kam byla stopa nakapána. Na zkouškách je na koci pobarvené stopy nejčastěji celý kus srnčí zvěře, srnče či třeba muflonka, samozřejmě nestažený. I na to je dobré psa předem připravit, aby se pak nevyděsil tváří tvář neznámému neživému kusu zvěře. Poslední možnost pro to máte na zkouškách, kde je většinou kus vystaven již před zahájením.

Nemějte obavy, jak budete psíka učit sledovat pobarvenou stopu. Jde mu to obvykle samo, pach krve jej zajímá a nejde-li po stopě hned napoprvé, jistě se „chytne“ na druhý pokus. Poprvé veďte psa na krátko a rukou mu ukazujte jednotlivé krvavé kaňky na zemi. Psa na barvu doveďte vždy na barvářském řemeni, ne příliš silném, aby jej pes utáhl, ale dostatečně dlouhém. Řemen by měl mít délku cca 5m a může být buď ze slabé kůže s kulatým průřezem, či textilní (ty se prodávají v různých délkách i barvách). Nevhodné je vypouštěcí vodítko, byť by mělo i potřebnou délku. Pes má správně vypracovávat „barvu“ na plně rozvinutém barvářském řemeni. Vedete-li psa na barvářském řemeni a je vám jasné, že se snaží ze stopní dráhy odbočit, nestrhávejte jej, spíše jej zastavte a opakujte mu pokyn ke sledování barvy (lhostejno zda říkáte „stopa“, „barva“ či třeba „hledej srnečka“. Ale pokyn hledej neužívejte, pokud jej psu dáváte při pokynu k slídění na zkoušky vloh či lesní). Jde-li pes dobře, chvalte jej, pokud ho vaše pochvaly neruší v práci, v opačném případě důrazně opakujte povel ke sledování stopy. Nikdy psa na barvě netrestejte. Spojí-li si pes stopní dráhu s trestem, nebo urazí-li se na vás, můžete mít dlouhodobý problém, aby ho zase práce začala bavit. A barva je jednou z disciplín, kterou pes z donucení dělat nidy nebude!

Další disciplínou na barvářských zkouškách je vodění na řemeni, které je totožné s voděním na zkouškách vloh.

Dále se zde zkouší odložení. Pes musí zůstat 5 minut na určeném místě, zatímco vůdce odejde natolik daleko, aby jej pes neviděl. Obvykle to probíhá tak, že jeden rozhodčí vám zhruba určí místo, kde máte psa odložit, přičemž přesné místo ponechá na vaší úvaze. Dejte si pozor, abyste psíka neodložili do mraveniště nebo do blízkosti vosího hnízda. Na to pozor i v nácviku, abyste psu tuto disciplínu neznechutili ještě více, už tak jej nebaví. Psa můžete odkládat i uvázaného na barvářském řemeni, který zůstane nerozvinutý, ale volný vedle psa, případně s předmětem, psu známým (například váš svetr, či brašna). V takovém případě ovšem pes nemůže dostat lepší známku než tři i když zůstane na místě jak má. Není podstatné odložíte-li psa vleže, vsedě či vstoje, důležité je, aby místo neopustil - za změnu polohy jej nikdo šikanovat nebude, zůstane-li na určeném místě. Je ale dobré psa pokládat, z lehu se mu přeci jen hůře odchází, než když stojí.

Je vhodné psu místo předem trochu upravit, rukou odstranit pichlavé větvičky, mokré listí apod. Na takovém místě se psu snáze zůstává. I odložení nazapomeňte trénovat také po dešti a při něm. Nikdy nevíte, jaké počasí vás a vašeho psa na zkouškách zastihne a bylo by škoda vypadnout jen proto, že váš domácí mazlíček nemá rád vlhko.

Při nácviku psa položte a nejprve stůjte poblíž něj a otevřenou dlaní mu naznačujte, že má zůstat ležet s důrazným opakováním povelu zůstaň. Mějte na paměti, že tento cvik je psu vždycky nepříjemný, má vrozenou potřebu následovat vás a nechce se mu někde nečinně a bezdůvodně ležet. Musíte jej k tomu donutit a jen po dobrém to psa těžko naučíte natolik, aby zůstal vždy a za každých okolností, kde má. Proto pokaždé, když se pes pokusí povstat, přiskočte a důrazně jej opět položte s opakováním povelu. Důslednost je tady důležitější než jinde, když se vám nebude chtít ke psu po desáté vrátit a položit jej tam, kde měl zůstat, dobře si to zapamatuje a příště se zvedne zase. Rozhodně je nepřípustné psa z odložení přivolávat, vždy se pro něj vraťte, aby věděl, že na místě musí zůstat, dokud si ho „nevyzvednete“. Volat psa z odložení lze až tehdy, když už má zkouškách a potřebujete to ke skutečné lovecké praxi.

Během výcviku odcházejte od psa dál a dál, vždy raději obráceni k němu čelem, abyste mohli hned zasáhnout, pokud se začne zvedat. Časem se psu schovejte například za silný strom, ale pokud možno tak, abyste na něj stále viděli. Až nakonec můžete být schovaní tak, abyste ani vy sami psa neviděli. I pak je ale dobré občas postavit poblíž nezávislou a neznámou osobu, která jednak plní funkci pozdějšího rozhodčího a pak také psa kontroluje.

Odložený pes nesmí nejen odejít, ale ani kňučet, štěkat či výt nebo překousat barvářský řemen. Proto každé takové počínání hned v náznaku rázně zakažte a důrazně zopakujte povel „zůstaň!“.

Lenka F a i r a i s l o v á